Tento zážitek není spojený přímo s mým plecháčkem, ale s mamčiným. I přesto je to hezký zážitek a tak jsem se rozhodla zařadit ho do této rubriky.
Já a moje kolegyňka jsme měly jet na školení do zahraničí. Vlak odjížděl kolem 9h ráno z Hodonína. Jelikož mamka ten den byla doma, nabídla se, že nás tam zaveze autem, táhly jsme s sebou i kufry, přece jen autem je to pohodlnější.
Ale proč sauna v autě? Většina aut má dnes přece klimatizaci, to je celkem už běžné. Ovšem ne mamčin model z devadesátých let, poněkud hlasitý, zamořující ovzduší výfukovými plyny a s permanentně puštěným topením i v létě. Ono se totiž jednou pokazilo a nešlo již spravit, tedy automechanik tam sice dal nové topení, ale řekl, že nepůjde vypnout. V zimě začalo topení většinou topit asi po 7km jízdy, tedy kilometr před cílem do mamčiny práce, do té doby z něj fučel jen studený vzduch, dobrý tak pro otoky kolem očí a jako stvořený pro uhnání zánětu zubů. Jenže v létě, to se rozhicoval velmi rychle a fučel horký až vřelý vzduch.
Ráno, když jsme s mamkou nasedly do relativně ještě chladného auta a vyjely pro kolegyňku a dále pak do Hodonína, auto bylo ještě příjemné. Nicméně zanedlouho začal fučet vlažný vzduch, poté teplý a nakonec ten nejpeklovitější horký vzduch, jaký si člověk přál, aby na něj foukal hlavně v zimě v těch příšerných mrazech. My si ho vychutnávaly v létě.
Kolegyňka nasedne do auta, mlčí, drží se. Jenže po pár kilometrech, když už si všechny utíráme krůpěje potu stékající po čele, to nevydrží a ozve se: ,,Vy topíte?“
No, vysvětlily jsme jí situaci, že se veze v nóbl autě. Pochopila a mlčela, protože radši se špatně vézt, než jít dobře pěšky. V Hodoníně jsme se obě vypotácely z auta zmáčené a upocené, vděčné za projíždějící vlaky na nádraží, které nám trochu dělaly chladný vánek.
Jenže teplota vzduchu rychle stoupala, auto plechové a rozpálené sluncem, které už dobře peklo. Dokážete si představit, jak dojela mamka dom zmáčená? 🙂
Díky, mami, za odvoz!