Nevím jak Vy, ale já mám fobii z pavouků. A to se tak jednou vracím z obchodu k autu, když se mi zdá, že něco zahlédnu u zpětného zrcátka na řidičově straně.
Ano, byl tam. Upředená pavučina ze zpětného zrcátka k postrannímu okénku a na ní pavouk. Fuj. Husina mi naskočila okamžitě.
No, ale co teď? Jak mám vlézt do auta, když je tam ten pavouk? Kdokoliv jiný by to asi neřešil, otevřel dveře a nastoupil, ale já si už představuju, že jakmile ty dveře otevřu, foukne větr a pavouk zahučí ke mně do auta. No jen ta představa a je mi zle…brr.
Ale jak si poradit, odjet přece musím! Nezbývá mi tedy nic jiného, než obejít auto, otevřít spolujezdcovy dveře a přelézt přes řadící páku na sedadlo řidiče.
Jízda nebyla nijak pohodlná, ani klidná, oči mi pořád těkaly na tu pavučinu a vlajícího pavouka, který na mě postupně a pomalu mrkal každým okem zvlášť a kdyby měl žvýkačku v hu*ě, ještě by mi dělal bubliny do okýnka.
Jakmile jsem dorazila dom, stejným způsobem jsem musela opustit i svého plechového oře. Opět přes spolujezdce. Doma jsem v botách přeběhla celý barák, abych hledala svého nejlepšího kámoše a sice sprej proti hmyzu. Jakmile jsem ho uchopila, spěchala jsem ke svému oři, abych vykydala na toho odporného pavouka víc než půl spreje.
Poté jsem mohla klidně odejít, až když byl čin dokonán.