Už jsem psala o tom, že jsem tady hledala nějakou možnost, kam vyrazit s dítkem, aby si mohlo hrát s jinými. Jelikož jsem našla jen jedinou možnost takového sezení, chodím tam nadále. A pokud si dobře pamatujete, je to komunita muslimů. No, nejen muslimů. Teď nám přibyla do kolektivu maminka z Kazachstánu a Polska.
Můj zážitek byl opět výživný. Bylo pondělí a já dorazila se svým broučkem opět na ,,návštěvu“, aby si mohla s ostatními dětmi hrát. Je zvykem, že matky sedí u stolu, povídají si a děti pobíhají, hrají si ve vedlejší místnosti, která je plná hraček.
Když se uvítám s ostatními, tak vedoucí této skupinky, říkejme ji Apolena, mi s nadšením oznamuje, že byla s rodinou o víkendu na výletě v Praze.
Apolena je taky muslimka, jen aby bylo jasno.
Těším se s ní a hned se ptám, co tam viděla a kde všude byli a jestli pozdravovala moje krajany. Usmívá se a říká, že byli nadšeni, že Praha je krásná. Ukazuje mi fotky a pak spustí, že byli na vánočních trhách a ochutnali ,,leník“ …chvíli jsem přemýšlela a ona popisuje, že je to oválné, sladké a dělá se to jakoby na grilu. No, pochopila jsem, usměju se a opravím ji: trdelník.
S rozzářenýma očima vykřikne, že ano, to je to slovo, co hledala. Hned všem popisovala, jak je to dobré a jak to všem chutnalo. Pak mi ještě popisuje další cukrovinku, kterou tam ochutnali a snaží se vzpomenout opět na ten název: ,,doník“ – chvíli přemýšlím, když mi říká, že je tam med. Aha, takže medovník. Opět s nadšením říká, jak jim chutnal.
Pak se ptám já: ,,A ochutnali jste rohlík?“
Ona: ,,Co to je?“
Popíšu jí, že je to pečivo. Hned pochopí a doplní mě: ,,Ano, to jsme si koupili v obchodě, vypadá to jako banán, je to moc dobré!“ 🙂 To mě docela rozesmálo.
Ale korunu tomu všemu jsem nasadila já – ptala jsem se dál, ona s nadšením povídá a ukazuje všem fotky trdelníku ,,na grilu“, musela si to vyfotit 🙂
Jelikož mi připomněla moji rodnou vlast a sliny se mi sbíhaly už tak dost, tak se jí ptám, jestli ochutnala oškvarky. Ona povytáhne zvědavostí obočí a kroutí hlavou, že ne. Prý, co to je?
Tentokrát já, celá zasněná a s pusou plnou slin, jí začnu pracně německy popisovat celý proces zabijačky prasete, porcování masa, zpracování oškvarků, jeho škvaření, když si najednou všimnu, jak jí spadl úsměv ze rtů a divně na mě hledí.
Nebyla jsem si jistá, jestli mě pochopila dobře a tak začnu s popisem zabíječky nanovo. Snažím se jí i naznačit, gesty ukazuju, co jen zvládnu, ale její úsměv je tatam.
No, nechám toho, říkám si, asi není fajnšmekr. Stejně mi to i nadále vrtalo hlavou, když se pak vrátím domů a celý zážitek líčím manželovi. Ten se usměje a říká: ,,Víš, miláčku, muslimové vepřové nejí.“ 🙂
A já si to spletla, myslela jsem, že je to hovězí maso 😀
Chudina, naprosto neúmyslně jsem jí asi ublížila… přitom neví, o co přichází, haůů…
Ať už jsme v ČR!!!