Opět jsem měla namířeno do Brna, kdy můj kamarád slavil narozeniny. Složila jsem se s děckama na společný dárek, sama jsem vezla čokoládu. Jenže ta cesta do Brna… víte, jak je dlouhá? Muka se opakovala. Jak já jsem jenom trpěla! Radši jsem se měla vláčet s tím dárkem, než abych vezla čokoládu.
Jenže tentokrát…
Kdybych aspoň zadřímla ve vlaku, ale ta čokoláda mi nedovolila ani oko zamhouřit. Ve vlaku bylo ticho, každý dřímal, oči zavřené, hlava se cestujícím pohupovala v rytmu jízdy, jen já měla oči jak výr a šilhaly mi směrem ke kabelce, kde jsem ji viděla. Velkou, mléčnou, úhledně zabalenou a s oříškama.
Kyjov – rukou mapuju čokoládu v kabelce a přemýšlím, kolik čtverečků je na ní vyryto?
Nemotice – nikdy dřív jsem si neuvědomovala, jak ta cesta do Brna je vlastně dlouhá.
Nesovice – zakazuju si na to myslet. Ne! Ta čokoláda není pro mě!
Bučovice – vzdala jsem to. Rozbaluju to a říkám si, přece jen jeden čtvereček – vždyť to nikdo nepozná, když to šikovně zabalím, můžu to případně omluvit tím, že už to tak bylo.
Slavkov u Brna – půlka čokolády pryč.
Brno – na místě určení – pokrčím rameny a říkám kamarádovi: ,,Promiň, já to prostě nevydržela. “ 🙂