Bydlíme v Německu kousek od švýcarských hranic. Je to město, které má asi 40tis obyvatel, líbí se nám. Bydlíme na bytovce v klidné části města, všude zeleň, relativní klid, radost pohledět.
Musím uznat, že město je krásně udržované, čisté. Skutečně si na tom dávají místní záležet.
Mám toho spoustu na srdci, co bych tady chtěla rozepsat. Ale k tomu všemu se postupně dostaneme.
Co mě zaskočilo a o čem chci psát je to, jak nás tady jako Čechy, v Německu, vnímají.
1/ Zkušenost s obyvateli v domě
Nevím, jak by to vnímali Češi, ale já se nesetkala nikdy s tím, že po nastěhování do bytového domu bych měla chodit od dveří ke dveřím a představovat se. Vy ano? Tady se to od nás očekávalo. Já to vnímala jinak. Nejenže jsem úplně někde jinde a na cizí půdě, ale najednou potkávám nové tváře, které neznám a dodnes nevím, kde kdo bydlí. 🙂 Je snazší si zapamatovat jednu novou tvář v bytovce, než sto nových tváří. Vždy jsem pozdravila a šla dál.
Jelikož naše bytovka má prádelku, kde jsou umístěné pračky (je to úžasná výhoda, nic Vám nedělá hluk v bytě, ani pračka ani sušička), tak jsem se postupně začala potkávat víc s obyvateli bytovky a občas se dala s nimi do řeči. Postupně víc a víc a dnes jsme přáteli.
No a odtud plyne informace, která mě zaskočila. Navštívila jsem jednou jednu rodinu, která bydlí nad námi. Povídáme se všeobecně, když mi najednou soused řekne, že u nich (myslel v této bytovce) je zvykem, aby se nově příchozí představil. To mě zaskočilo a trochu jsem se zastyděla. Omluvila jsem se, že jsem to nevěděla a že jsem i stydlivá a chvilku mi trvalo, než jsem se vůbec ,,rozkecala“. Pochopil, usmál se a nijak tragicky to nebral. V tu chvíli jsem dodala: ,,Když já nevím, jak se tváříte na cizince, kteří se sem přistěhují.“ Znáte přece jen ty aféry o přistěhovalcích. Člověk kolikrát neví , co si má myslet. No a najednou vypadne ze souseda: ,,Pokud nemáte šátek na hlavě, vůbec nám to nevadí.“ 🙂
2/ V obchodě
To si to tak jednou šinu do obchodu, abych si dobila kredit. Přijdu do prodejny a když přicházím na řadu, pozdravím a vyklopím ze sebe požadavek. Pán se na mě usměje a ptá se: ,,Odkud jste, z Bulharska nebo Rumunska?“ No, tak hezky odpovím, že z ČR. Zamyslí se, poškrábe se na bradě a řekne: ,,Aháá…“
Inu, z jeho odpovědi jsem hned pochopila, že nevím, co to bude asi za zemi. Mhouřil oči a opravdu přemýšlel, kde ta země, kterou jsem uvedla, asi může být? Jelikož jsem to poznala podle jeho kukuče, tak říkám: ,,Víte, kde je Česká republika?“ On zakroutí hlavou a přizná, že si není jistý. Řekla jsem mu, že jsme přece sousedi a on na to reaguje: ,,Ahaa, Česko!“
Co z toho plyne? Že nás – tedy jako Českou republiku – znají jen pod pojmem Česko. Tedy ti ,,chytřejší“, protože jsem se setkala opravdu i s takovými, kteří nevěděli, kdo je jeden z jejich sousedů. No, někdy mi to hlava skutečně nebrala.
Když jsem se setkala (taktéž v obchodě) s takovým, kdo nevěděl, kde je ČR, tak jsem si dovolila uštěpačnou poznámku: ,,Měl byste se naučit zeměpis.“
Protože když jsme navíc sousední státy, tuto neznalost neomlouvám.
3/ U sousedů
To mi tak jednou dojde dopis, kde je přiložený papír pro doplnění a odeslání zpět. Je tam pár věcí, kterým nerozumím a tak se vydám k sousedům, jestli mi s tím pomůžou. Ano, paní sousedová je doma a ráda mi s tím pomůže.
Postupně vyplňujeme až dojdeme k bodu, který mě zaskočí. Je tam otázka, která byla formulována asi nějak v tomto smyslu – v případě, že pocházím ze země patřící do EU, ať nechám políčko prázdné.
Sousedka se na mě podívá a říká: ,,Odkud jsi?“ Odpovím, že z ČR. Ona se zamračí a ptá se: ,,Ale ČR není v EU, že ne?“
Málem jsem spadla ze židle, obvzlášť když vím, že ona pochází někde od hranic s ČR.
4/ První dojem na sousedy
Přistěhovali se k nám do bytovky noví sousedi. Opravdu chodili a zvonili, aby se představili.
Tedy někdo zvoní, my otevřeme dveře a soused s úsměvem na rtech a říká, že jsou našimi sousedy a jdou se nám představit. Milé. Představíme se taky a jeho další věta je: ,,Odkud jste, z Ruska?“