Archiv rubriky: Slovácké okénko

Šla jsem koupit budík jako dárek k Vánocům. Zážitek se stal ve Zlíně, kdy v tuto dobu praskaly obchody ve švech a lidé hlava nehlava utráceli všechno co měli, ba dokonce i to, co neměli.

Přijdu do obchodního domu, najdu patřičný obchod a stojím řadu k pultu, kde běhá posílená obsluha prodeje, v tu dobu celkem tři prodejci. Jakmile obslouží jednoho zákazníka, další dva se zařadí do řady za mnou. Kromě drobné elektroniky měli i jinou nabídku.

Konečně přijde řada na mě. Přistoupím k pultu a zazubím se na paní v letech, která toho má asi už plné zuby a zdá se, že se už těší, až jí skončí směna a konečně vyhodí kopyta na stůl a bude mít zasloužený klid po celém dnu. Buď toho paní prodavačka měla opravdu už hodně, nebo byla taková trochu zmatená, nevím, posuďte však sami.

Paní se usměje a ptá se na moje přání. Odpovím, že bych chtěla budík do elektriky. Paní se otočí a nabízí mi budíky, které jsou za ní na poličce. Ukazuji prstem, které dva se mi líbí a tak mi je podává.

Tak fajn, držím je oba v rukách, vidím černý displej, nic víc, no ale fungují vůbec? Tak se nesměle zeptám: ,,Jsou sice hezké, ale fungují? Víte, nejsem místní a nerada bych koupila omylem nějaký špatný kus. Než se pak zase dostanu zpátky do Zlína, bude druhý týden v lednu.“

,,Samozřejmě, že fungují,“ reaguje paní. Prohlédne si mě takovým tím pohledem ,,jak můžu pochybovat“ a dál nic. Hledí na mně.

,,To je dobře,“ špitnu, ale cítím se trapně, tak to tedy zkusím znovu, rozhodnu se. Jenže v tom mě zachrání kolega od paní prodavačky, který slyšel náš rozhovor a můj dotaz a hned pohotově reaguje: ,,Tak zapni ty budíky do zásuvky, ať slečna vidí, že fungují!“

Paní to zapálí a usměje se: ,,Áá, to bych mohla, počkejte, hned Vám je zapnu!“

V tu chvíli popadne budík, ohne se pod pult, slyším nějaké šustění a škobrtání do zásuvky, když v tom vykřikne: ,,Svítí! Svítí!“ A zůstává dál schovaná i s budíkama pod pultem.

Usměju se, zavřu oči a odpovím: ,,To je fajn, že to vidím.“

Kolega paní prodavačky i přes ten šílený frmol a další řadu lidí, kterou obsluhoval, se na mě otočí a sklopí hlavu pod pult a zvyšuje hlas: ,,Prosím tě, ukaž to té slečně, však jsi tu skrčená, vždyť nic nevidí!“

Najednou šustění a paní se zvedne z pod pultu a drží i budík, na kterém mrkají červené čtyři nuly. ,,Vidíte, svítí! Já Vám to říkala.“

,,Ano, je fajn, když se člověk přesvědčí, že všechno funguje, jak má,“ usměju se na paní. Má toho za celý den asi dost.

,,Chcete zapnout i ten druhý budík?“ ptá se mě. Souhlasně přikývnu a paní na pár vteřin zmizí pod pultem a hned na to se zpátky noří na povrch a v ruce zase natáhnutý jiný budík, aby mi ukázala, že taky funguje. Dost ji tato zkušenost rozzářila, vítězně zvolá: ,,Taky svítí!“

Paní byla milá. Jen ten její kolega s ní asi moc trpělivosti neměl. Viděla jsem jen, jak zavrátil oči a otočil se na svoji řadu a začal plnit přání jim.

Opět jsem měla namířeno do Brna, kdy můj kamarád slavil narozeniny. Složila jsem se s děckama na společný dárek, sama jsem vezla čokoládu. Jenže ta cesta do Brna… víte, jak je dlouhá? Muka se opakovala. Jak já jsem jenom trpěla! Radši jsem se měla vláčet s tím dárkem, než abych vezla čokoládu.

Jenže tentokrát…

Kdybych aspoň zadřímla ve vlaku, ale ta čokoláda mi nedovolila ani oko zamhouřit. Ve vlaku bylo ticho, každý dřímal, oči zavřené, hlava se cestujícím pohupovala v rytmu jízdy, jen já měla oči jak výr a šilhaly mi směrem ke kabelce, kde jsem ji viděla. Velkou, mléčnou, úhledně zabalenou a s oříškama.

Kyjov – rukou mapuju čokoládu v kabelce a přemýšlím, kolik čtverečků je na ní vyryto?

Nemotice – nikdy dřív jsem si neuvědomovala, jak ta cesta do Brna je vlastně dlouhá.

Nesovice – zakazuju si na to myslet. Ne! Ta čokoláda není pro mě!

Bučovice – vzdala jsem to. Rozbaluju to a říkám si, přece jen jeden čtvereček – vždyť to nikdo nepozná, když to šikovně zabalím, můžu to případně omluvit tím, že už to tak bylo.

Slavkov u Brna – půlka čokolády pryč.

Brno – na místě určení – pokrčím rameny a říkám kamarádovi: ,,Promiň, já to prostě nevydržela. “ 🙂

Nevím jak Vy, ale já mám ráda čokoládu. Mléčnou a s oříškama, hami ňami. Je to prostě ňamka.

A to jsem tak jednou jela na oslavu narozenin, na které jsem byla pozvaná. Jedu vlakem do Brna. Vybrat dárek nebylo těžké, věděla jsem, že kamarádka chce vázu, o které mi řekla a k tomu jsem dokoupila čokoládové kuličky, které byly ještě k tomu plněné oříškama.

Nastoupím do vlaku. Měla jsem asi hodinu a půl čas, než dorazím do Brna.

Od té doby, co jsem nastoupila do vlaku, jsem se snažila myslet na cokoliv jiného, než na obsah tašky, kterou jsem vezla. Na tu zlatou krabičku plnou čokoládových kuliček s oříškama. Ta cesta se vlekla, už jsem si přála být na místě, každá vlaková zastávka byla pro mě utrpením.

Kyjov. Oči mi pořád těkaly na zlatý obal krabičky s kuličkama.

Nemotice. Sliny pomalu stékají na zem.

Nesovice. Fantazie pracuje na plné obrátky, představuju si to pomalé svlékání čokoládové kuličky.

Bučovice. Srdce divoce buší. Pomalu sahám do tašky a prohlížím si balení kuliček. Ne, já to dokážu, nesežeru je!

Slavkov u Brna. Když bych si vzala jen jednu kuličku, bude to moc zlé?

Brno. Ještě před úplným zastavením vlaku otevírám dveře a vyskakuju a klopýtám honem na šalinu, ať jsem na místě co nejdřív.

Dorazím na místo určení, přicházím ke kamarádce, podávám jí ruku a gratuluju, následně jí dávám dárek.

Ona si prohlíží vázu: ,,Jéé, díky, ta váza se mi bude fakt hodit!“

Já na ni netrpělivě: ,,Kašlu ti na vázu, rozdělej tu bonboniéru, už to nemůžu vydržet!“

S velkým smíchem ji rozdělává a já se konečně olizuju, protože jsem uspokojila svoje chuťové pohárky a zahnala tak dlouhé muka, které jsem prožívala ve vlaku. 🙂

Znáte to, když si chystáte oběd na následující den do práce? Ano, i já v neděli přemýšlela, co si nabalit na pondělí do práce. Jelikož nic od oběda nezbylo, řekla jsem si, že si koupím gyros a hranolky. Naproti naší firmy bylo bistro, kde jste našli vše smažené a nezdravé. Já tam ale chodila ráda.

Pondělí. Jdu do práce a těším se na oběd. Blíží se čas oběda a já si běžím přes cestu koupit gyros a hranolky, mňam!

V pondělí večer přemýšlím, co si nabalím za oběd na úterý. Přece jen doma všechno sežrané. No co, koupím si v úterý gyros a hranolky. Tak ho budu jest dva dny, no a?

Úterý. Jdu do práce a těším se na oběd. V době polední pauzy si běžím koupit gyros a hranolky, mňam!

V úterý večer si opět lámu hlavu, co si nachystat na středu na oběd? Nevím. Nemám na nic chuť. Tak dobře, i ve středu půjdu do bistra naproti a něco si vyberu k obědu, třeba smažák.

Středa. Jdu do práce a přemýšlím, co si vyberu na oběd. Stojím řadu v bistru a když na mě přijde řada s objednávkou, vypadne ze mě: ,,Prosím gyros a hranolky.“

Kolegové v práci se už chytají za hlavu – jak to můžu jest tři dny po sobě?

Středa odpoledne. Přijedu z práce dom a mamka mi chtěla udělat radost a udělala na večeřu domácí gyros a hranolky. Udělala toho víc, abych si mohla vzít i ve čtvrtek s sebou do práce na oběd. Takže třetí den po sobě jím gyros a hranolky, ve středu dokonce dvakrát za den, už mi to leze ušima.

Středeční noc byla děsivá, ve snech jsem viděla hranolky.

Čtvrtek. Jdu do práce s gyrosem v tašce. Když ho vytahuju v polední pauze v kuchyni, kolegové nevěří svým očím. Ano, je to zase gyros a hranolky.

A co si dám v pátek na oběd? Že by změnu – gyros a nudle?

Ne, přátelé. V pátek ze mě vypadlo: ,,Prosím gyros a hranolky.“

Po týdenním menu gyros a hranolky, jsem gyros jedla nejdříve za týden, potřebovala jsem fakt pauzu 🙂

Byla jsem na koncertě v O2 aréně v Praze. Byla to firemní akce, kde jsme měli možnost využít vouchery v určité hodnotě za něco dobrého k jídlu. Jelikož jsem celkovou sumu neutratila, zůstalo mi 310 Kč ve formě voucherů či stravenek, chcete-li.

Čas odjezdu se neúprosně blížil, tak co s tím? Když je neutratím, propadnou. Nalévat se nějakým nápojem nemá smysl, daleko bysme autobusem nedojeli, musela bych pořád čurat a už jsem byla plná k prasknutí, další jídlo do sebe nenarvu.

Nemusela jsem dlouho přemýšlet, ta skvostná myšlenka, jak utratit zbytek peněz, přišla velmi rychle.

Zařadím se do řady a čekám. Fronta nekonečná, ale já jsem trpělivá. Už se blížím na řadu. Konečně!

Mladík se na mě usměje a ptá se, co to bude?

,,Prosím Vás, prodáváte samostatně takové ty omáčky, co se dávají k jídlům (dipy)?“ Tyhle omáčky jsou malinké, jestli víte, přidávají se k jídlům ve známých fastfoodech, obsah je cca 15ml.

,,Ano.“

,,Kolik stojí jedna?“

,,Deset korun.“

,,Tak já bych jich poprosila třicet sladkokyselých.“

Mladík zamrká a vykřikne: ,,Kolik?“

,,Třicet.“

,,Třicet? Co s nimi budete dělat?“ Ptá se vyděšeně.

,,Když já je mám strašně ráda!“

Mladík na mě hledí s otevřenou pusou, mám pocit, že i přestala hrát hudba v reprácích, protože svým výkřikem upoutal pozornost ostatních prodejců u vedlejších pokladen a s nimi i celého toho hada, co stál za mnou, který se najednou přestal ošívat a vrtět a poslouchal, co ze mě vypadne.

,,Počkejte tady, já se musím zeptat vedoucího, jestli můžu prodat tolik omáček samostatně,“ a odešel do kuchyně, která byla prosklená. Vidím, jak tam mluví s ženou, která je otočená čelem do prostor kuchyně, když jedním trhnutím se otočí a hledí mým směrem. Pak se ohne pro nějakou velkou krabici, podá ji mladíkovi a mladík odchází. Vedoucí na mě stále zírá přes sklo.

Mladík se vrátí s krabicí plnou dipů a říká, že musel donést novou krabici, protože tolik omáček v zásobníku pod pultem nemá.

Rozpáře nůžkami krabici a začne každou zvlášť jednotlivě markovat a počítat. Píp. Píp. Píp. Píp….

Když markuje asi dvacátou, tak někteří z řady za mnou začnou netrpělivě přešlapovat a přecházet k jiným pokladnám. Usměju se na ně, no co, vždyť nakupuju!

Najednou se objeví vedoucí, dojde k mladíkovi a promluví na mě: ,,Nezlobte se, ale kolega musí všechny omáčky namarkovat jednotlivě.“

,,Nevadí, já počkám.“ Usměju se. Pak si ještě vyptám krabičku, abych to měla do čeho nacpat všechny ty omáčky, jelikož tašku jsem u sebe neměla a do kabelky se mi to nevlezlo. Mladík mi ochotně dá i krabičku.

Když mu dávám poukázky v celkové hodnotě 300 Kč, jeden ústřižek za 10 Kč mi zůstane v ruce. Mladík se usměje a namarkuje ještě jeden dip a říká: ,,Máte 310 korun, takže můžete mít 31 omáček.“ A přidá poslední dip do krabičky.

Poděkuju, rozloučím se a mladík říká: ,,Na Vás jen tak nezapomenu.“ Usmějeme se na sebe a já odcházím s hlavou sklopenou, ale spokojená, že mám omáčky.

Ani jsem se neotáčela a chvátala pryč od těch naštvaných lidí, co stáli za mnou řadu.

A proč dávám tento příspěvek do rubriky ,,Slovácké okénko“? Moravák v Praze, co víc dodat? 🙂

Tento zážitek je z dřívějška, kdy jsem se vypravila s mojí nejlepší kamarádkou do zahraničí na výlet. Dle mých slov ,,jedeme se ztratit“, jelikož můj orientační (ne)smysl je opravdu jasný top. 🙂 Mimochodem, opravdu jsme za hranicemi zabloudily 🙂

Tedy se vypravíme. Šťastně jsme dorazily, ubytovaly se u hranic, aby to ubytování nebylo tak drahé, proto jsme si řekly, že raději budeme přejíždět hranice, než platit drahé ubytování v eurech.

Tedy jsme se vydaly na nádraží, aby jsme si koupily jízdenku přes hranice. Jelikož já jsem víc ukecanější (prý), byla jsem kamarádkou vyslána k okénku já.

Slečna s dlouhými drápy sedí za PC a něco tam poctivě datluje. Přistoupím, pozdravím a usměju se.

Můj dotaz byl jednoznačný, potřebovala jsem zjistit zpáteční spoje, abysme nezůstaly přes noc viset někde za hranicemi na nádraží. Tedy jsem si řekla, že by bylo fajn, kdyby nám to paní u okénka našla a vytiskla na papír, ať máme spoje s sebou v kabelce.

Já: ,,Dobrý den, mohla byste nám prosím vytisknout zpáteční spoje z Drážďan?“

Paní: ,,Ano, samozřejmě. Od kdy?“

Já: ,,Od včilšku do odpoledňa.“

Paní přikývne, něco vrtá a tluče do PC, škrábe se ve vlasech, když se najednou otočí a ptá se znovu: ,,Od kdy jste říkala?“

Já: ,,Od včilšku do odpoledňa.“

Opět se skloní nad klávesnici a něco do ní buší. Po chvilce zvedne hlavu a bezradně říká: ,,Když já Vám vůbec nerozumím…“

Nadechnu se, abych jí to pomalu zopakovala, když v tu chvíli přiskočí kamarádka a říká: ,,Jako teď, nyní až do odpoledne.“ Paní v okýnku se usměje a vyhrkne z ní: ,,Ahá!“ A hned začne cvakat do klávesnice, aby vyřešila náš požadavek.

Otočím se zmateně ke kamarádce a říkám: ,,Vždyť jsem říkala, že od včilšku!“ A kamarádka odpoví: ,,Já vím, ale paní ti vůbec nerozuměla, víš?“ 🙂

Ano, mluvila jsem nářečím a neuvědomila jsem si, že v západních Čechách budou jen těžko chápat význam mých slov 🙂