Jak se žije v Německu

Moji milí, rozhodla jsem se, že vám trochu poodkryju tajemství, jak se skutečně žije v Německu, co se po finanční stránce týče.

Mnozí z vás máte totiž mylné představy o tom, jak se tady žije a že všichni mají krásné domy a auta a vydělávají plné pytle peněz. Tak vám tedy napíšu, jak to ve skutečnosti je, co mi kdo řekl a co jsem vysledovala a taky zkusila na vlastní kůži. Možná, že pak budete vlastně rádi, že bydlíte tam, kde bydlíte.

Je pravda, že jsem dlouho přemýšlela, zda tento článek napsat nebo ne, protože vám i napíšu, kolik peněz přibylo do naší domácnosti, což je dost osobní. Ale manžel naopak souhlasil, abych to napsala, ať lidi nemají zkreslené představy.

Na začátku chci napsat, že průměrná mzda v Německu se liší dle spolkové země. A ne, nedosáhne na ni každý. A i když máte průměrnou mzdu, stejně utratíte spoustu peněz za jiné, důležité náklady, které potřebujete k životu.

Vždycky, když chodíme na procházky, obdivuji ty krásné nově postavené domy, ty nádherné auta zaparkované před nimi. Jenže když jsem se procházela dál a viděla další a další novostavby, tak jsem si všimla jedné věci. Mají malé domečky. Skutečně malé. V přízemí je kuchyň spojená s obyvákem, případně koupelna, spíž a v patře ložnice, 2 pokoje. Tečka. Prostorově nejsou moc velké. Zahrádečka velikostí asi tak, že tam postaví trampolínu pro děti a postaví několik květináčů, případně jeden stromek a před domem garáž přesně na jedno auto. Vím, že to mnohdy na úklid a údržbu stačí, ale proč nemají větší domy, když všichni přece ,,ví“, že Němci jsou tak bohatí?

Dokonce staví dvojdomky. Postaví se dům, který má společnou střechu, ale je to dvojdomek, který má dva vchody.

Když najdete náš typický český rodinný dům s patrem, tak v něm bydlí minimálně dvě rodiny (co patro, to rodina), případně i z půdy si udělají malý byt a tam bydlí třetí rodina.

Ale proč? Protože bydlení tady je drahé. Málokdo si může dovolit svůj pozemek a svůj domek dle velikosti, jak by si přál.

Příklad. Mluvila jsem s jednou paní, mají tři děti. Postavili si před sedmi lety domek. Bydlí doslova předposlední ulice od značky našeho města, tedy opravdu na samém okraji města, do centra to má cca asi 30min pěší chůze, naštěstí poblíž stojí MHD busová zastávka. V zastavěné oblasti, kde mají domek, není nic, jen obydlená zóna. Ano, je to klidná část, stromy, krásné místo. Ale všude daleko. Nejbližší obchod 1,5km pěšky.

Zpátky k domku. Ptala jsem se, kolik jich stál pozemek. Řekla, že zhruba 150 tis euro. To je jen půda. Jen půda. Holá zem. Ani stan na ní nestojí. Pozemek je velikostně 500m2. Když jsme se zeptala, kolik platí hypotéku, řekla, že měsíčně platí 1700euro. Ano. Přesně tak. Mají to na 15 let. Řekla, že se snažili si dát hypotéku na co nejkratší dobu, ale pochybuje o tom, že to stihnou za tu dobu splatit, že se snaží občas vložit i mimořádné vklady, aby umořili dluh, ale i tak myslí, že to nezvládnou. V takovém případě se jim hypotéka prostě prodlouží. To je docela nálož, že? No, pak jsem se ptala dál. Zjistila jsem, že její manžel má privátní pojištění. Pracuje v takové práci, kde jsou všichni privátně pojištění. Nevěděla jsem, co to znamená. Řekla mi, že to je tak, že pokud jdou k doktorovi, musí si vše zaplatit sami, sbírat veškeré účtenky od doktorů za provedené úkony a pak je sami dávají pojišťovně a dohadují se s ní, zda jim to proplatí nebo ne. Zvláštní, že? Ptala jsem se, v čem je teda toto pojištění výhodné a proč ho má? Zasmála se a řekla, že akorát člověk přichází o rozum a o nervy, protože konkrétně oni dělají vyúčtování asi po 3 měsících, tedy na jeden den se její manžel zavře v kanclu a začne zpětně vše dohledávat a účtovat a hádat se s pojišťovnou. Platí nějaké zálohy, říkala, že manžel za sebe platí měsíčně 700euro a musí ještě za své děti (mají 3 děti), tedy celkem za zálohy na zdravotním platí měsíčně kolem 1000euro. Ona je zdravotně pojištěná ve Švýcarsku, tedy to má prostě jinak.

Mají auto. Tři děti. Strava, výlety, škola, telefon, pojistky a jiné výdaje a řekla, že na konci měsíce má prázdné kapsy. Ano, musí mít takový příjem, aby to pokryli, samozřejmě, ale v tuto chvíli nic neušetří a sama řekla, že když někam jedou a všichni si do ní začnou rýpat, že ona vydělává ve Švýcarsku, tak vždycky odpoví, že nikdo netuší, kolik peněz člověk musí vypláznout, aby vůbec byl.

Takhle jedou na doraz a doba, která je teď – tzv. kovidová doba jí nahání strach v tom, aby jeden z nich neztratil práci, nebo jen třeba nemusel zůstat doma na nějakých procentech z platu, protože by jim to už asi nevyšlo. A ano, to jsou Němci.

Řekla mi, že by si sice mohla vzít hypotéku ve Švýcarsku, ale že nechtěla. Ve Švýcarsku je zajímavostí to, že pokud se rodiče (ti, co si vzali hypotéku) dostanou do důchodového věku a už dál nejsou schopni splácet, hypotéka přechází automaticky na jejich děti. No jo, ale ta představa – tak rodiče postavili dům, velká část hypotéky je již zaplacena, ale jejich děti nechtějí zůstat v rodném městě, natožpak v rodném domě, chtějí mít svůj život, svůj byt nebo dům a třeba úplně někde jinde. Co pak? Jak toto vyřešit?

A co jsem zjistila dál?

Tak třeba tu mám jednu známou, která se přestěhovala z jiné země a našla si tu práci v pekařství. Prodávala za pultem. Ptala jsem se jí, kolik dostala výplatu? Všichni přece ,,víme“, že v Německu si člověk vydělá šílený balík peněz i za obyčejnou práci, která u nás není nijak zvlášť ohodnocena. Odpověděla, že tisíc euro v čistém.

A co třeba matka s dítětem?

Mám tu jednu známou, která je svobodná matka s jedním dítětem. Má byt 3+1 v nájmu kousek od centra, asi dvě ulice, skvělá lokalita, přitom bokem, kde jí moc aut nejezdí, ale kousek v dosahu ode všeho. Jelikož je samoživitelka a s dítětem, tak má vše hrazené státem. Ano. Nájem jí hradí stát, školku pro dítě, teď se přihlásila na kurz Němčiny, který trvá 6 měsíců a je zakončen zkouškou a certifikátem, který stojí 1200euro, což jí také zaplatí stát, dostává nějakou finanční podporu. Kolik, to nevím, to jsem se neptala. Jen mi řekla, že má vše hrazené státem, protože je sama. Uznávám, že toto je velká pomoc. Samozřejmě jsme už někde psala, že je tady velká nouze o školky,  jsou naprosto plné a pokud žena zjistí, že je těhotná, musí už v tu dobu hledat pro své dítě školku. Už s těhotenským průkazem v ruce. Tedy matka samoživitelka dostane školku přednostně, případně Tagesmutter (tzv. denní matka, jinými slovy paní na hlídání, která má malou skupinku dětí třeba u sebe doma a stará se o ně), taktéž hrazené státem.

Školka tady není levná záležitost. Nejraději přijímají děti do jeslí (ty jsou totiž nejdražší) a následně z jeslí přechází pak dítě do školky (ta je levnější). Ale ten přechod je pro děti z jeslí do školky snadný. Pokud jste s dítětem doma a chcete ho dát do školky třeba až od 3let, pak je problém. Plno. Dlouhá čekací doba. A pokud se uvolní místo – může to být třeba v okolí několika kilometrů a žena odmítne, okamžitě ji škrtají a další místo ve školce nedostane. Bylo jí nabídnuto, odmítla, smůla.

Mám známou, která se přestěhovala v rámci Německa z jiného města sem. Myslela si, že když se přestěhovala, že bude mít přednost pro dítě ve školce. Bohužel. Ne. Stejná čekačka jako ostatní.

A pokud si všechny ženy myslí, že mateřská v Německu je výhra (co se týče peněz), tak ne, není tomu tak. V ČR je to lepší. Posuďte sami. Žena, která pracovala v DE, má vypočítanou mateřskou. Pokud ale nepracovala, pak dostává základní sumu, která dělá 300euro měsíčně po dobu 12měsíců. Tečka. Dál nic. A to ještě musíte zažádat včas, je na to omezená doba, jinak vám zkrátí vyplácení dávek o tolik měsíců, čím později si o ně požádáte.

Pokud se mezi vámi najde někdo, kdo bude teď kroutit hlavou nad tím, že to všechno tady není pravda – jasně, že nemusí být vše pravda, uvádím pouze to, co jsem se já dozvěděla. Samozřejmě, že paní odvedle může být jiný případ.

Čech si poradí vždycky

Zvláštní nadpis, že? A jak jsem k tomu přišla? Jednoduše 🙂

To tak jednou někdo zazvoní, otevřeme a za dveřmi soused s krabičkou společenské hry v ruce. Říká, že koupil dětem společenskou hru, ale když ji doma otevřel, zjistil, že návod je snad ve všech jazycích, jen ne v němčině. A kupodivu v češtině ano 🙂 Tak by nás chtěl poprosit, jestli bysme ten návod ve volné chvíli mohli přeložit ať už do němčiny nebo do angličtiny (manžel ovládá angličtinu, tedy možnost návodu v AJ mu nevadí, sám mluví plynně AJ).

Jelikož je to soused, který nám vždy se vším pomohl a chová se k nám velmi mile, chtěli jsme i my pomoct zase jim. Tak jsme vzali společenskou hru a sedli jsme si k PC, že se pustíme do překladu. Manžel už otevírá soubor ve Wordu, abysme společnými silami zvládli překlad hry.

Podívám se na něj a říkám: ,,Dej do googlu název hry a vedle toho vlož pojem návod, třeba to vyplivne i návody v jiných jazykách.“

Manžel se usměje a říká, že je to super nápad! A ejhle, ze strýčka googla vypadly překlady jak v angličtině, tak v němčině aj.

Zkopíroval, vytiskl a během 10ti minut zvoníme zase my u sousedových dveřích. Soused otevře, vracím mu společenskou hru a s úsměvem říkám: ,,Hotovo.“ 🙂

Nechápal 🙂 …pak pochopil 🙂

Další zážitek se nám stal, když jsme šli kupovat stůl na balkon. Židličky máme, chyběl stůl. Shodou okolností byl v prodeji v jednom z obchodních řetězců Pidl (fiktivní jméno obchodu, nechci dělat reklamu).

Tak se do něj s nadšením nahrneme, že si koupíme chybějící stůl na balkon. Plní nadšení drapneme stůl a mažeme směr kasa. Byl dobře zabalen a my ho vybrali jen podle obrázku a na víc jsme nehleděli.

Přijdeme dom, vybalujeme stůl, skládáme a tak nějak tu něco nehraje… místo obyčejného stolu jsme koupili sice stůl na balkon, ale barový, tedy nohy stolu byly vysoké cca 120cm. Takový ten stůl jak býval na diskotékách, že se člověk jen o něj opře a stojí u něj.

Nadšení bylo tatam. Co teď? Můžem ho vrátit? Účtenku máme, dosud jsme nic nevraceli. No, tak to tedy zkusíme.

Poskládáme stůl zpátky do obalu a jedeme zpátky do Pidlu.

Paní u kase zvedne oči a čeká, co po ní chci, tedy začnu vysvětlovat:

,,Koupili jsme stůl na balkon, ale rádi bysme ho vrátili, účtenku máme. Je to možné?“

Paní se ptá: ,,A proč?“

A co teď odpovědět, aby si o nás něco nepomyslela, že jsme to popletli?

Odpovím: ,,Koupili jsme ho pro strýce, jenže on by potřeboval ten stůl ještě vyšší, sám měří přes 2metry.“

Paní kývla, pochopila obtížnost koupě pro tak vysoké lidi a bez mrknutí oka nám vrátila peníze.

🙂

Doporučené menu

Už jsem psala o tom, že jsem tady hledala nějakou možnost, kam vyrazit s dítkem, aby si mohlo hrát s jinými. Jelikož jsem našla jen jedinou možnost takového sezení, chodím tam nadále. A pokud si dobře pamatujete, je to komunita muslimů. No, nejen muslimů. Teď nám přibyla do kolektivu maminka z Kazachstánu a Polska.

Můj zážitek byl opět výživný. Bylo pondělí a já dorazila se svým broučkem opět na ,,návštěvu“, aby si mohla s ostatními dětmi hrát. Je zvykem, že matky sedí u stolu, povídají si a děti pobíhají, hrají si ve vedlejší místnosti, která je plná hraček.

Když se uvítám s ostatními, tak vedoucí této skupinky, říkejme ji Apolena, mi s nadšením oznamuje, že byla s rodinou o víkendu na výletě v Praze.

Apolena je taky muslimka, jen aby bylo jasno.

Těším se s ní a hned se ptám, co tam viděla a kde všude byli a jestli pozdravovala moje krajany. Usmívá se a říká, že byli nadšeni, že Praha je krásná. Ukazuje mi fotky a pak spustí, že byli na vánočních trhách a ochutnali ,,leník“ …chvíli jsem přemýšlela a ona popisuje, že je to oválné, sladké a dělá se to jakoby na grilu. No, pochopila jsem, usměju se a opravím ji: trdelník.

S rozzářenýma očima vykřikne, že ano, to je to slovo, co hledala. Hned všem popisovala, jak je to dobré a jak to všem chutnalo. Pak mi ještě popisuje další cukrovinku, kterou tam ochutnali a snaží se vzpomenout opět na ten název: ,,doník“ – chvíli přemýšlím, když mi říká, že je tam med. Aha, takže medovník. Opět s nadšením říká, jak jim chutnal.

Pak se ptám já: ,,A ochutnali jste rohlík?“

Ona: ,,Co to je?“

Popíšu jí, že je to pečivo. Hned pochopí a doplní mě: ,,Ano, to jsme si koupili v obchodě, vypadá to jako banán, je to moc dobré!“ 🙂 To mě docela rozesmálo.

Ale korunu tomu všemu jsem nasadila já – ptala jsem se dál, ona s nadšením povídá a ukazuje všem fotky trdelníku ,,na grilu“, musela si to vyfotit 🙂

Jelikož mi připomněla moji rodnou vlast a sliny se mi sbíhaly už tak dost, tak se jí ptám, jestli ochutnala oškvarky. Ona povytáhne zvědavostí obočí a kroutí hlavou, že ne. Prý, co to je?

Tentokrát já, celá zasněná a s pusou plnou slin, jí začnu pracně německy popisovat celý proces zabijačky prasete, porcování masa, zpracování oškvarků, jeho škvaření, když si najednou všimnu, jak jí spadl úsměv ze rtů a divně na mě hledí.

Nebyla jsem si jistá, jestli mě pochopila dobře a tak začnu s popisem zabíječky nanovo. Snažím se jí i naznačit, gesty ukazuju, co jen zvládnu, ale její úsměv je tatam.

No, nechám toho, říkám si, asi není fajnšmekr. Stejně mi to i nadále vrtalo hlavou, když se pak vrátím domů a celý zážitek líčím manželovi. Ten se usměje a říká: ,,Víš, miláčku, muslimové vepřové nejí.“ 🙂

A já si to spletla, myslela jsem, že je to hovězí maso 😀

Chudina, naprosto neúmyslně jsem jí asi ublížila… přitom neví, o co přichází, haůů…

Ať už jsme v ČR!!!

Postřehy z Německa

Když tak chodím ulicemi, všímám si různých věcí. Od lidí, co venčí své pejsky, přes řidiče, kteří nepoužívají blinkry při změně jízdy nebo taky důchodců, kteří sportují.

A tady jsou drobnosti, kterých jsem si všimla a o kterých chci napsat alespoň pár slov:

  1. Číslování domů

Normálně bych se nad tím nepozastavila, ale přijde mi to zajímavé. Při procházkách se dívám na domy, jaká image fasády tady letí a jak rádi Němci zdobí své obydlí. Ano, mají vkus. A nebo mají na to si někoho zaplatit, kdo jim jejich bydlení vyšperkuje.

Všimla jsem si číslování domů. Mají to udělané hezky a přehledně. Od nás v ČR (ať už z města nebo vesnic) jsem zvyklá běžně psát číslo domů třeba i čtyřciferné. Znáte to taky? Např. ulice Hlavní č.1289/8. Kdo si to má pamatovat?

Ne, oni to mají jinak. Každá ulice nebo blok má svoje číslování od jedničky třeba do 20ti. Podle počtu domů v ulici nebo bloku. Další ulice zase začíná s číslování od jedničky. Přijde mi to přehlednější. Žádné vysoké čísla.

Ale třeba jinde ve městě, ve starých částech města, je jiné číslování, třeba jsem to jen nepostřehla. Ale tady, když chodím, tady jsou čísla nízké. Přijde mi to fajn.

2. Třídíme – vynášení skla

Zvykli jsme si rychle na třídění odpadu. Doma třídím naprosto vše. Plasty, sklo, papíry, komunální odpad. Už mi to nepřijde a beru to jako samozřejmost.

Když jsem byla v ČR, nikdy jsem si při vynášení skla nevšimla cedulky, která tady visí. Mají jasně napsáno, kdy se SMÍ vynášet sklo. Konkrétně ve všední dny a to je ještě omezené časem. Prostě po 19h je klid a nikdo nesmí třískat sklem do kontejneru.

3. Popelnice – vývoz

Vývoz bio odpadu mají taky dobře vyřešený. Nevím, kde všude je tato služba, ale všimla jsem si, že přijede auto, zastaví, vyjde muž, odemkne si ,,kumbálek“ pro popelnice a vytáhne popelnice k cestě, aby je mohli vyvézt. Pak přejde k jinému domku a situace se opakuje. Tedy nikdo z domácích v bytovkách se nemusí vláčet s popelnicemi před bytovku. Jakmile je odpad vyvezen, dojede jiné auto a muž mobilně vymývá popelnice na bio odpad, pak odjíždí.

Mají to super vyřešené. Nic nesmrdí, je čisto.

Svatba v Německu

Mnozí z Vás mají asi tento významný den za sebou a pokud ne, teprve nad ním uvažujete, třeba se necháte inspirovat tímto článkem.

A nebo pokud ho máte za sebou a myslíte si, že svatba stála ve finále víc, než jste čekali, tak třeba po přečtení následujících řádků taky změníte názor.

A pokud máte někoho ve svém okolí, kdo zvažuje svatbu v zahraničí – právě v Německu, možná mu tento článek taky v něčem pomůže.

Jdeme na to:

Samotnou mě zajímalo, jak se tady všechno cenově může pohybovat a zkusila jsem oslovit kamarádku A., která souhlasila a dala mi zajímavé informace, které díky ní můžu tady zveřejnit. Kamarádka A. žije v Německu a stejně tak se tady i vdávala. Jelikož je to ale už delší dobu, nepamatovala si všechny částky, tedy některé sumy jsou jen ,,přibližně“, nikoliv však do posledního centu.

Sama jsem to rozdýchávala hodně dlouho, protože jsem neměla vůbec představu, jak se tady co cenově (ohledně svatby) pohybuje.

Celkový počet hostů na její svatbě byl kolem 75 lidí, všichni zdejší, tedy řidiče ani ubytování nepotřebovala zajišťovat. Jako místo svatby si vybrali zámek Langenstein. Prostory si zdobili sami svépomocí.

Jako jídlo si vybrali možnost bufetu (švédských stolů), samozřejmě dezerty, později byl ještě guláš, samozřejmě nechyběl ani dort. Cena jídla za celý den vyšla kolem 17tis.

Dort byl pětiposchodový, cena 350.

Šaty nevěsty byly nádherné, to uznávám, krásné dlouhé s vlečkou, šité na míru, které zůstaly nevěstě. Cena šatů se vyšplhala na 3500, včetně doplňků, botů, atd.

Oblek ženicha stál 2500.

Zábava byla volná, tedy tančilo se, jedlo se, pilo se, nic nebylo řízené. K pití pivo, víno, šampaňské i slivovice 🙂

Prstýnek pro nevěstu stál 3200 a pro ženicha 1800. Prstýnky byly z platiny, ale A. mi řekla, že by už nikdy takový podruhé nevybrala, že s ním není spokojená.

Když jsem se zeptala, co by změnila, tak mi odpověděla: ,,Kdyby nepršelo, možná hudbu a už nikdy prstýnky z platiny'“

Na otázku: Co bylo super? Jednoznačně odpověděla ,,jídlo“. 🙂

Za nejkrásnější zážitek považuje: ,,Měli jsme úžasnou zpěvačku v kostele, to byl můj nejkrásnější a nejdojemnější zážitek.“

Aby bylo všem jasno. Ceny jsou uvedeny v eurech 🙂

Tak co, na kolik vyšla vaše svatba? 🙂 Přijedete se oddat do Německa? 🙂

Moc a moc děkuji A. za poskytnuté informace 🙂

Za volantem

Nikdy jsem netvrdila a tvrdit o sobě nebudu, že bych byla profi řidič. Nejsem. Vím, že všude jsou řidiči, kteří by udělali líp, kdyby chodili pěšky, jelikož se neumí na silnicích chovat.

Ano, i tady jsou. To, co jsem v Německu zatím viděla, je děs. Asi osmi z deseti řidičů bych sebrala řidičák.

Proč? Například dnes – přijdu k přechodu pro chodce, abych zmáčkla na semaforu tlačítko a přešla s kočárkem bezpečně. Semafor tedy oznámí červenou všem přijíždějícím řidičům a mně se rožne zelený panáček. Ještě omrknu obě strany a vstupuju do silnice.

Z obou stran auta stojí. Červená jim svítí, mně stále zelený panáček. Kočárkem vstupuji na chodník, ale nohama jsem ještě na silnici, když najednou za mnou projede auto. Trhnu sebou a podívám se na zeleného panáčka, který pořád svítí a červená pro auta taky. Prostě auto počkalo, až přejdu a řidič dupl na plyn, jakmile jsem se kočárkem dotkla chodníku. Prostě jel. Kdybych zavrávorala a spadla na záda, budu mít otlačené pneumatiky na tričku. Fakt ohleduplný řidič. 🙁

Dálnice v Německu jsou opravdu propletené skrz celý stát a zatím, co jsme projížděli, jsou velmi udržované a opravdu bez hrbů. Prostě jede se po nich fakt pohodlně. Jenže řidiči jsou ti, co znepříjemňují cestu.

Nejen že ZÁSADNĚ a nijak jinak – jezdí jen v rychlém pruhu, i když jsou pomalejší, než auta v pruhu pravém – tedy ačkoliv by to tak být nemělo, podjíždění je tu docela běžné. Prostě neuhnou do ,,pomalejšího“ pravého pruhu, protože všichni mají dojem, že jedou s větrem o závod, i když se nám několikrát stalo, že v tom ,,rychlém“ pruhu jeli 90 km/h!

Neuvěřitelné. Člověk by tomu nevěřil, kdyby to nezažil. A nejen to. Málo Němců, skutečně málo z nich, používá blinkry. Většinou je mají jen na parádu. Když opouští kruhový objezd – ani obraz ani zvuk, většinou nám nezbývá nic, než jen odezírat ze rtů, kam asi ten Němec pojede, protože blinkry prostě nezapne. Když předjíždějí auta, prostě z ničeho nic vjede před naše auto a předjíždí.

Nezbývá, než být opatrný a hodně dopředu předvídat.


Mateřská dovolená ve Švýcarsku

Přijde vám, že naše mateřská/rodičovská dovolená je v ČR krátká? Chtěla byste doma zůstat déle s dětmi?

Tak na tohle já reaguji slovy: ,,Buďme rády za to, jak to u nás je, může být hůř.“

A jak to myslím? Zjišťovala jsem nějaké informace, jak je to ve Švýcarsku. Budete se divit, i já kroutila nevěřícně hlavou. Ale je to každého názor, třeba budete souhlasit.

Podle dostupných informací, které jsem zjistila – a sice jsem oslovila pár žen ve Švýcarsku, abych měla co nejaktuálnější informace, ovšem přesné zákonem stanovené informace nemám, mám jen zprostředkované info -je to ve Švýcarsku kruté.

Ženy tam mají 14 týdnů mateřskou. Ano, bavíme se v týdnech. To je nářez, co? Já si to tedy vůbec nedokážu představit, abych své asi tříměsíční dítko pak dala do jeslí a šla do práce. Ano, samozřejmě, pokud to situace vyžaduje, i u nás v ČR se tohle děje. Chápu. Ale trhá mi to srdce. Ovšem nevěšte hlavu, někteří zaměstnavatelé nabízejí AŽ 16 týdnů mateřskou! Takže někde to ,,může být lepší“… záleží na zaměstnavateli.

Jakmile skončí 14 týdnů mateřské, žena nastupuje do práce. Ale co dítě? Jak jsem již zmínila, dává se do jeslí. Ty, které vydělávají více, si můžou zaplatit chůvu. Tedy paní do domácnosti, která se postará o miminko. Ovšem pokud má poblíž babičku, pak je to prima. Když ne, tak tedy buď jesle nebo chůva.

Zajímá vás, kolik stojí jesle? Podle mnou zjištěných informací se cena odvíjí podle společných příjmů. Jeden pár mi uvedl, že platí jesle ve výši (na přepočet) 44 tisíc korun českých.

Takže záleží, kolik si vyděláte peněz, pak i platíte.

A co jsem ještě zjistila? Když byla žena těhotná, tak si připlácela na zdravotním pojištění. Ne všechno je kryto ze tzv. ,,základního“ zdravotního pojištění. Třeba když byla na prohlídce na gynekologii a doktor jí dělal ultrazvuk, musela to hotově zaplatit a zpětně jí to proplatila pojišťovna na základě jejího připojištění.

Co si o tom myslíte vy? Pokud máte na to nějaký názor, nebo informaci, kterou bych mohla případně zveřejnit (aktualizovat článek), napište mi na email, který uvádím na tomto blogu.

*informace se můžou na základě různých kantonů v CH lišit, info mám od lidí, žijících v CH a z internetu

Dobří lidé v Německu aneb cesta do města

I dobří lidé se najdou 🙂 Nebo čím to asi bylo, že se mi tohle stalo:

Oblekla jsem naše dítko, dala jsem si ho do nosítka a vyrazila do města. Byl slunný den, ale naštěstí žádné tropické teploty. I přesto jsem si dala letní šaty.

Stojím na zastávce městské hromadné dopravy a čekám na bus, který mířil do města. Bus se přiřítí a já vstupuju. Řidič se na mě podíval, podávám mu lístek (dá se koupit jízdenka, kde se jen dopisují do jednotlivých polí jízdy), krátce si mě změří a mávne rukou a říká, že mám jít dál do vozu bez toho, aniž by mi vypsal jedno políčko.

Poděkuji a jdu dál. Milé, říkám si. Dorazím do města, vystoupím a jdu po obchodech. Objevila jsem nějaké hračky, tak jsem něco pro toho našeho drobečka koupila, atd. Poté se vracím na zastávku, že teda je čas jet domů.

Stojím a čekám. Drobek se mi tam vrtí, pozoruje ostatní, svítí mu do očí sluníčko. Už vyhlížím přijíždějící bus, když ke mně přistoupí jedna paní a ptá se, jestli mám jízdenku? Odpovím, že samozřejmě ano. Ona chvilku přemýšlí a říká: ,,A musíte platit jízdné?“ Usměju se a říkám, že ano. Ona nezaváhá a říká: ,,Pojďte hned za mnou, já Vám to zaplatím.“ Byla jsem celkem zaskočená, poděkovala jsem a řekla jsem, že opravdu není třeba, jízdenku mám.

Řítí se autobus, zastavuje a my nastupujeme. Jakmile mi řidič vyplnil políčko na jízdence, otáčím se a posunuju se dál do vozu. Najednou jsem měla pocit, že jsem v divadle – to když se chce člověku čurat, sedí uprostřed řady a když chce na wc, všichni si musí stoupnout, aby prošel. No a tak nějak to vypadalo i v buse. Najednou se začali všichni zvedat a nabízet mi místo k sezení. Poděkovala jsem, že není třeba, za chvíli budu vysedat.

Když jsem vysedla, přemýšlela jsem, čím jsem ty lidi asi zaujala, protože něco takového jsem ještě nezažila.

Když jsem se podívala doma na sebe do zrcadla, možná jsem pochopila: vcelku unavená a uštvaná, již několik nocí nevyspaná, jedno obočí dokreslené, druhé mi drobek rozlíčil prstíkama, když se po mně sápal, vlasy mastné, stažené v copu a šaty z alíka za pár korun.

Ať žije mateřská/rodičovská dovolená! 🙂

PS: buďme rádi, že rodičovskou dovolenou/mateřskou máme, tady v Německu je to podstatně přísnější, než u nás v ČR, ale o tom zase jindy v jiném příspěvku.

Potraviny

Zahraničí. Vlezu do obchodu a chci rohlík. Haha, kdepak, na to může člověk tady – v Německu – zapomenout. Jak je možné, že tak (pro mě) základní potravinu Němci nevedou? Je to už tak. Rohlík prostě nemají. A co teda mají místo rohlíku?

Místo rohlíku mají rozpékací housky, to se dá koupit i u nás v obchodech, jsou to polotovary, které mrsknete do trouby a dopečete. Chleba, případně toustový chleba.

Tak fajn, nemají rohlíky, ale co strouhanka, napadlo Vás to? Když není rohlík, jak potom obalují řízky? Tak nad tímto jsem si lámala hlavu, chodila v obchodě a hledala strouhanku. Našla. Strouhanka je dost hrubá, jsou to spíš takové zrníčka jako by hrubé soli, možná písku, nevím, co vše je v tom namleto, jestli i toasty, těžko říct. Barva je spíš do oranžova, alespoň to tak vypadá. Musím říct, že nejsem spokojená s jejich strouhankou. Nijak zvláště mě neoslnila, naše je určitě lepší a jemnější. Třeba se mi ale časem podaří natrefit lepší strouhanku.

Pečete rádi? No, tak i tady jsem narazila. U nás si člověk může vybrat ze třech základních druhů mouky – hrubá, polohrubá a hladká. Samozřejmě, dnešní trh nabízí ještě jiné druhy mouky. Když jsem potřebovala mouku, hledala jsem v obchodě a světe div se, tyto tři druhy Němci nemají. Když to shrnu, používají univerzální mouku Weizenmehl Typ 405. Tak jsem začala hledat na netu a ptala se, spousta místních mi odpověděla, že mouku neřeší a používají právě tento jeden typ na všechno. Ptala jsem se i na webu v různých skupinkách, a ano, najde se nějaká obdoba naší polohrubé a hrubé mouky, jen jsou označené jinak a pod jinými názvy. Každopádně tohle Němci asi moc neřeší. Pečou z jedné a asi jim to stačí.

Když by chtěl člověk koupit piškoty, tak jde a koupí si dětské piškoty třeba do pudingu, nebo jen tak na mlsání. Ano, tady najdete taky, ale mají spíše tvar tzv. ,,kočičích jazýčků“ – jsou takové delší, tvrdší a ta chuť je trochu jinačí.

Máte rádi tatarskou omáčku? Tak doporučuji si stáhnout recept, jak si udělat domácí, protože tady člověk tatarskou nesežene.

Když jsem chtěla péct buchtu – konkrétně perník – tak jsem hledala kypřící prášek do perníku. U nás je to 2 v 1. Je to kypřící prášek spolu s vůní perníku. Tady ne. Tady musíte koupit zvlášť perníkové koření a zvlášť kypřící prášek. Vím, že to je asi to nejmenší, ale perníkové koření tady stojí cca 2 eura a víc, jak kde. A kolik u nás? To je to úsměvné. Jinými slovy koupit si v obchodě hotovou buchtu vyjde levněji, protože za ni dáte kolem 2 eur. K pečení si připočtěte ještě energii, mouku, cukr….atd.

Hledala jsem dětské kukuřičné křupky, znáte to, jak je děti rády zobou? No, tak tady jsem našla jen s příchutí (třeba mrkve), nebo slané natolik, že dávka byla vyšší než v obyčejných brambůrkách. Nejvíce podobné naším křupkám byly kukuřičné křupky polské výroby. Ale musím uznat, nejsou tak dobré, jako ty naše.

Co by člověk asi nečekal…

Bydlíme v Německu kousek od švýcarských hranic. Je to město, které má asi 40tis obyvatel, líbí se nám. Bydlíme na bytovce v klidné části města, všude zeleň, relativní klid, radost pohledět.

Musím uznat, že město je krásně udržované, čisté. Skutečně si na tom dávají místní záležet.

Mám toho spoustu na srdci, co bych tady chtěla rozepsat. Ale k tomu všemu se postupně dostaneme.

Co mě zaskočilo a o čem chci psát je to, jak nás tady jako Čechy, v Německu, vnímají.

1/ Zkušenost s obyvateli v domě

Nevím, jak by to vnímali Češi, ale já se nesetkala nikdy s tím, že po nastěhování do bytového domu bych měla chodit od dveří ke dveřím a představovat se. Vy ano? Tady se to od nás očekávalo. Já to vnímala jinak. Nejenže jsem úplně někde jinde a na cizí půdě, ale najednou potkávám nové tváře, které neznám a dodnes nevím, kde kdo bydlí. 🙂 Je snazší si zapamatovat jednu novou tvář v bytovce, než sto nových tváří. Vždy jsem pozdravila a šla dál.

Jelikož naše bytovka má prádelku, kde jsou umístěné pračky (je to úžasná výhoda, nic Vám nedělá hluk v bytě, ani pračka ani sušička), tak jsem se postupně začala potkávat víc s obyvateli bytovky a občas se dala s nimi do řeči. Postupně víc a víc a dnes jsme přáteli.

No a odtud plyne informace, která mě zaskočila. Navštívila jsem jednou jednu rodinu, která bydlí nad námi. Povídáme se všeobecně, když mi najednou soused řekne, že u nich (myslel v této bytovce) je zvykem, aby se nově příchozí představil. To mě zaskočilo a trochu jsem se zastyděla. Omluvila jsem se, že jsem to nevěděla a že jsem i stydlivá a chvilku mi trvalo, než jsem se vůbec ,,rozkecala“. Pochopil, usmál se a nijak tragicky to nebral. V tu chvíli jsem dodala: ,,Když já nevím, jak se tváříte na cizince, kteří se sem přistěhují.“ Znáte přece jen ty aféry o přistěhovalcích. Člověk kolikrát neví , co si má myslet. No a najednou vypadne ze souseda: ,,Pokud nemáte šátek na hlavě, vůbec nám to nevadí.“ 🙂

2/ V obchodě

To si to tak jednou šinu do obchodu, abych si dobila kredit. Přijdu do prodejny a když přicházím na řadu, pozdravím a vyklopím ze sebe požadavek. Pán se na mě usměje a ptá se: ,,Odkud jste, z Bulharska nebo Rumunska?“ No, tak hezky odpovím, že z ČR. Zamyslí se, poškrábe se na bradě a řekne: ,,Aháá…“

Inu, z jeho odpovědi jsem hned pochopila, že nevím, co to bude asi za zemi. Mhouřil oči a opravdu přemýšlel, kde ta země, kterou jsem uvedla, asi může být? Jelikož jsem to poznala podle jeho kukuče, tak říkám: ,,Víte, kde je Česká republika?“ On zakroutí hlavou a přizná, že si není jistý. Řekla jsem mu, že jsme přece sousedi a on na to reaguje: ,,Ahaa, Česko!“

Co z toho plyne? Že nás – tedy jako Českou republiku – znají jen pod pojmem Česko. Tedy ti ,,chytřejší“, protože jsem se setkala opravdu i s takovými, kteří nevěděli, kdo je jeden z jejich sousedů. No, někdy mi to hlava skutečně nebrala.

Když jsem se setkala (taktéž v obchodě) s takovým, kdo nevěděl, kde je ČR, tak jsem si dovolila uštěpačnou poznámku: ,,Měl byste se naučit zeměpis.“

Protože když jsme navíc sousední státy, tuto neznalost neomlouvám.

3/ U sousedů

To mi tak jednou dojde dopis, kde je přiložený papír pro doplnění a odeslání zpět. Je tam pár věcí, kterým nerozumím a tak se vydám k sousedům, jestli mi s tím pomůžou. Ano, paní sousedová je doma a ráda mi s tím pomůže.

Postupně vyplňujeme až dojdeme k bodu, který mě zaskočí. Je tam otázka, která byla formulována asi nějak v tomto smyslu – v případě, že pocházím ze země patřící do EU, ať nechám políčko prázdné.

Sousedka se na mě podívá a říká: ,,Odkud jsi?“ Odpovím, že z ČR. Ona se zamračí a ptá se: ,,Ale ČR není v EU, že ne?“

Málem jsem spadla ze židle, obvzlášť když vím, že ona pochází někde od hranic s ČR.

4/ První dojem na sousedy

Přistěhovali se k nám do bytovky noví sousedi. Opravdu chodili a zvonili, aby se představili.

Tedy někdo zvoní, my otevřeme dveře a soused s úsměvem na rtech a říká, že jsou našimi sousedy a jdou se nám představit. Milé. Představíme se taky a jeho další věta je: ,,Odkud jste, z Ruska?“