Požár v autě

To si to tak šinu jedním letním dnem ze Zlína od kamarádky, když stojím na semaforu. Můj Plecháček spokojeně vrní, stojím na červenou na semaforu, stažené okýnko (pro mě jediná možnost klimatizace) a frajeřím.

Tu najednou cítím, jako by se něco pálilo. Otáčím se, dívám se do zpětných zrcátek a čichám, odkud ten dým jde. Nikde nic podezřelého, říkám si, odkud to asi jde?

Hledím upřeně na semafor, za mnou řada aut, když už se rozsvítí žlutá na semaforu a já řadím jedničku, abych se rozjela do toho devadesátistupňového kopce kolem stadionu. A v tu chvíli si toho všimnu – vidím, jak se mi kouří z volantu! Normálně z něj jde dým! Oči mi málem vypadnou z důlků, hledím na to jak tele na nové vrata a nestíhám to pobírat. Jenže musím jet, svítí zelená a tak opouštím své stanoviště před semaforem.

Cárek dýmu pořád uniká z volantu, já s bušícím srdcem a unaveným Plecháčkem se snažím zdolat ten kopec kolem stadionu, už přemýšlím nad tím, že si otevřu dveře a jednou nohou se budu odrážet, protože moc se mu do toho kopce nechtělo, plazila jsem se jak had, dokonce jsem i nadzvedávala kabelku a zatahovala pupek, abych ulehčila autu, ale stejně to nepomohlo.

Jediné štěstí bylo, že jsem měla otevřené to okýnko, jinak bych se tam asi tím doutnajícím smradem z volantu udusila. Přemýšlela jsem, co tam vlastně může hořet? A jak daleko dojedu, aniž bych potřebovala volant, kdyby mi třeba upadl? A kolik mi zvládne zabrzdit ruční brzda, když se budu zase řítit z toho kopce dolů?

Naštěstí po asi sedmi minutách jízdy dým ustal. Srdce mi tlouklo, čekala jsem, jaké překvapení přijde nyní.

Nic. Oddechla jsem si a jela jsem dál.

Doma jsem na to ovšem zapomněla, dokud jsem o pár dní později nevyjela na silnice zase. Opět jedu, stažené okýnko a zase ten stejný dým a stejný kouř. To už mě ale polekalo, to jsem si říkala, že bych s tím měla fakt už něco udělat. Úplně jsem totiž na to předtím zapomněla.

U pana doktora jsem to řekla a ten se na to pak podíval, no, prý mi to propálilo airbag – jeden jediný, který můj Plecháček měl. Zkratovaly tam dráty nebo co, přesně si to už nepamatuju.

A co z toho plyne? Zachovat chladnou hlavu a hned se objednat k panu doktorovi přes autíčka 🙂

Curriculum vitae

Tady je. To je on. A pár věcí, které jste o něm asi nevěděli…

Rok narození: 1995

Barva: zelená metalíza

Přezdívky: Plecháček, Kočička, Ohnivý šíp, Vládní vozidlo, aj.

Oblíbené jídlo: Natural95

Maximální rychlost: postupně klesala s počtem odumírajících koní pod kapotou, v posledním roce byla 95km/h a to už odlétávalo kde co

Brzdná dráha: dlouhá

Hobby: bublinková koupel a voskování

Slabé stránky:

  • těžko zvládal kopce, musela jsem vždy hledat jinou možnou objízdnou trasu po rovince, jelikož ne jednou se mi už cestou do kopce zadýchal a já pak nenastartovala
  • předjíždět jsem mohla zaparkované vozy, případně stojící chodce (u pohybujících se subjektů jsem předjíždění nedoporučovala a sama ani raději neprováděla)
  • klimatizovalo se pouze pomocí otevření oken nebo střešního okýnka (to jsem se pak chlubila, že mám kabriolet)
  • v případě mrazů občas zamrzl zámek a přesto, že jsem dveře otevřela, již se nedaly zavřít, tedy jsem musela omotat záchranný pás přes madlo na dveřích a zapnout do zapínání, aby se mi tolik dveře během jízdy neotevíraly – většinou po ujetí asi 5ti km šly zase dveře zavřít bez problému
  • zelená barva auta přitahoval hmyz, opravdu, brrr

Silné stránky:

  • pohodlí
  • radost a požitek z jízdy
  • výborné parkování
  • spolehlivost (když víte, jak jezdit a čemu se vyvarovat)
  • neteklo dovnitř

Shrnutí: bylo to to nejlepší žihadlo, které jsem kdy mohla mít

Loučení a slzavé údolí

Ano, i tohle se stalo. Pomalu se blížil ten okamžik, kterého jsem se nejvíc bála a nedokázala jsem si představit, že někdy nastane. Nastal.

Můj divoký oř se postupně opotřebovával a i když jsem do něj cpala nové součástky, léčila všechna bolístka, jezdila s ním do lázní a po všech doktorech, bohužel, rozsypával se mi postupně víc a víc. Poslední jízda, která mi skutečně naznačovala, že jeho konec se neúprosně blíží, byla taková, že během cesty mi upadávaly různé jeho části a nakonec mě musel vždycky někdo přijet odtáhnout.

Přišel ten den. Den, kdy jsem ho vezla do šrotu. Fuj, ani na to myslet nedokážu. Když jsem ho nastartovala, jako by věděl, že je to jeho poslední jízda, tak mi upadlo světlo a než jsem vyjela od domu, dělala jsem za sebou mokrou stopu, to proto, že se mi tím deštěm někde dostala do auta voda.

Přijela jsem na to kruté místo, abych ho řádně odevzdala. Vyřídila jsem potřebné papíry a následně po té, jsem ho měla jít ještě odhlásit na MÚ. Odevzdat značky. Tak kruté!

Brečela jsem. Byl to bolestný pohled. Nechat ho tam stát kdesi u zdi. Tak potupně. Tolik let jsem ho měla, tak jsem s ním ráda jezdila a teď, teď je konec.

Přišla jsem na MÚ, abych dořešila poslední věci. Pro úředníka, který se mě ujal, to nijak bolestivé nebylo, prostě jen odepíše nějaký další vrak, dám mu značky a on mi orazítkuje kus papíru a tím to pro něj zhasne. Stojím tam a tečou mi slzy. Úředník po mě hodí jedním okem, říká si asi, proč tam stojím a bulím? Smrkám, utírám si slzy, přešlapuju a čekám na to razítko, kterým bude potvrzeno, že je vše uzavřené.

Úředník se ke mně otočí a dává mi papír: ,,Tak tady to máte.“

,,A úmrtní list nedostanu?“ zeptám se.

Chlap na mě vyvalí oči a opakuje: ,,Úmrtní list???“

Potáhnu a přikývnu. Chlap zakroutí hlavou, začne se smát a že prý ne.

Odcházím. Mně do smíchu nebylo. Teď je můj Plecháček někde v plechovém nebíčku.

Nemocný Plecháček

Asi každému majiteli jeho kovového miláčka se stalo, že jeho oř onemocní a musí k panu doktorovi. Ano, i můj Plecháček ochořel.

Když jsem jela, slyšela jsem nepopsatelné zvuky, jako když se něco ulamuje a chrčí současně. Inu, neváhala jsem ani minutu a volala jsem pana doktora přes plechové stroje. Ano, udělal si čas a já tak odvezla svého Plecháčka na vyšetření.

Bylo to několik krutých dní bez jeho přítomnosti, člověk čeká na jakoukoliv zprávu, především na tu, že je vše v pořádku a miláček je již pojízdný a bude v co nejkratším termínu propuštěn. Pořád se nic nedělo, nikdo mi nevolal, nervozita stoupala a začala jsem se už bát.

Dočkala jsem se a zazvonil telefon, že si můžu dojet vyzvednout svého neřízeně rychlého sršně vyzvednout, je už opraven.

Nečekám ani o minutu déle a snažím se k němu dostat co nejdřív, jak to jen jde. Když se dořítím do dílny pana doktora, můj ohnivý šíp je na hydraulickém sloupovém zvedáku (dále jen zvedák) a automechanik chodí pod ním. Zastavím se mezi dveřmi, protože bez vyzvání nevstupuju, přece jen je to území autodílny a nemám tam co dělat.

Nicméně přešlapuju ve dveřích a jakmile mě spatří automechanik, jde ke mně, aby mi oznámil, že moje láska je již spravená a oznamuje mi, jakou nemocí trpěl a co vše musel opravit.

Jakmile zaplatím opravu miláčka, nesměle se zeptám: ,,Mohla bych Vás o něco poprosit?“

,,Ano,“ odpoví pan doktor přes auta.

,,Mohla bych se podívat pod miláčka, než mi ho spustíte dolů?“

Automechanik zvedne obočí, usměje se, nechápavě se na mě podívá a nejistě odpovídá: ,,Jo, jasně…“

,,Když já jsem ještě nikdy neviděla jeho bříško…“ vysvětluju zasněně a hrnu se pod miláčka, abych se dívala, kolik je tam trubek, plechu a jakýchsi hadiček či co to tam vedlo. Divám se zvědavě a přitom šťastně, že vidím svého ohnivého oře i zespodu. Nádherný pohled. Jakmile jsem se pokochala, spokojeně jdu ke kraji a kývnu na pana doktora, že již může spustit můj šíp z té výšky, přece jen to ustál a neblinkal.

Automechanik pomalu přikývne a myslí si svoje, přitom spouští mého draka na zem. Já celá šťastná, že můj brouček vypadá zase zdravě – ta zelená barva mu fakt sekne – sedám celá nadšená do cocpitu a odjíždím dom.

Policejní kontrola

To si tak jednou vyrazím ven se svým Plecháčkem. Cestou zpátky beru dva kamarády, protože máme stejný směr jízdy, navíc oni si dali nějaké to alko, tak než aby jeli vlakem, nabídla jsem se, že jich vezmu.

Jedeme, jedeme, už byla noc, když v dálce vidím nějakého zeleného panáčka, jak na mě mává nějakou baterkou či co to bylo. Tedy přibržďuji a zajíždím ke kraji. Zelený panáček s kolegou se pomalu sunou k mým dveřím.

Stahuji okýnko, usměju se, když z auta vyletí alkoholový opar, který nadýchali kamarádi, což ale současně vyvolává podezření, že i já jsem nejspíš něco pila.

Zelený panáček se skloní, posvítí si baterkou do auta, všichni ,,nenásilně“ cení zuby, takový ten pocit, že jsme rádi, že jste nás zastavili.

,,Dobrý večer, paní řidičko,“ osloví mě zelený panáček. Slušně pozdravím, stejně tak i zbytek mé posádky. ,,Silniční kontrola. Pila jste něco?“

,,Ano. Měla jsem džus, pak nějaký kolový nápoj, čaj a nakonec bublinkovou vodu.“

,,Uhm, tak si dýchnete, ano?“ pokračuje panáček.

Pokrčím rameny, co jiného mi taky zbývá? Panáček mi podá alkohol tester a říká: ,,Foukněte.“

Já se nadechnu a jemně fouknu. Nic se neděje. Pan policista se nadechne a říká: ,,Musíte do toho fouknout silněji.“

,,No dobře,“ odpovím a opakuju svůj pokus. Opět špatně.

Pan policista zavrátí oči a říká: ,,Musíte do toho fouknout zhluboka a pořádně, jako byste sfoukávala svíčky na dortě!“

,,Když já jsem nikdy žádný dort neměla…“, podívám se na něj, policajt silně stiskne oční víčka a začne se smát. Pak se mi to podařilo. Policista již neměl odvahu cokoliv říct, prostě pokýval hlavou a raději mě pustil dál.

Sauna v autě

Tento zážitek není spojený přímo s mým plecháčkem, ale s mamčiným. I přesto je to hezký zážitek a tak jsem se rozhodla zařadit ho do této rubriky.

Já a moje kolegyňka jsme měly jet na školení do zahraničí. Vlak odjížděl kolem 9h ráno z Hodonína. Jelikož mamka ten den byla doma, nabídla se, že nás tam zaveze autem, táhly jsme s sebou i kufry, přece jen autem je to pohodlnější.

Ale proč sauna v autě? Většina aut má dnes přece klimatizaci, to je celkem už běžné. Ovšem ne mamčin model z devadesátých let, poněkud hlasitý, zamořující ovzduší výfukovými plyny a s permanentně puštěným topením i v létě. Ono se totiž jednou pokazilo a nešlo již spravit, tedy automechanik tam sice dal nové topení, ale řekl, že nepůjde vypnout. V zimě začalo topení většinou topit asi po 7km jízdy, tedy kilometr před cílem do mamčiny práce, do té doby z něj fučel jen studený vzduch, dobrý tak pro otoky kolem očí a jako stvořený pro uhnání zánětu zubů. Jenže v létě, to se rozhicoval velmi rychle a fučel horký až vřelý vzduch.

Ráno, když jsme s mamkou nasedly do relativně ještě chladného auta a vyjely pro kolegyňku a dále pak do Hodonína, auto bylo ještě příjemné. Nicméně zanedlouho začal fučet vlažný vzduch, poté teplý a nakonec ten nejpeklovitější horký vzduch, jaký si člověk přál, aby na něj foukal hlavně v zimě v těch příšerných mrazech. My si ho vychutnávaly v létě.

Kolegyňka nasedne do auta, mlčí, drží se. Jenže po pár kilometrech, když už si všechny utíráme krůpěje potu stékající po čele, to nevydrží a ozve se: ,,Vy topíte?“

No, vysvětlily jsme jí situaci, že se veze v nóbl autě. Pochopila a mlčela, protože radši se špatně vézt, než jít dobře pěšky. V Hodoníně jsme se obě vypotácely z auta zmáčené a upocené, vděčné za projíždějící vlaky na nádraží, které nám trochu dělaly chladný vánek.

Jenže teplota vzduchu rychle stoupala, auto plechové a rozpálené sluncem, které už dobře peklo. Dokážete si představit, jak dojela mamka dom zmáčená? 🙂

Díky, mami, za odvoz!

A zase pavouk v autě

Kdyby jen jeden pavouk v autě, kdepak! Asi víte, že následující příspěvek bude ještě hrůzostrašnější, než ten předchozí.

Ano, je to tak.

Opět se vracím (tentokrát v pozdních hodinách) k autu, když v odlesku měsíce vidím podivnou siluetu připomínajícího pavouka velikosti dlaně. Nemýlím se. Ten zmetek mi sedí na anténě na střeše a spokojeně odfukuje, div že se pavučina nehoupe v rytmu jeho dechu.

No jo, ale jak vlézt do auta, co když je nějak natažená pavučina až ke dveřím řidiče a tím, že je otevřu, tak ho strhnu přímo na sebe?

Zoufale se rozhlížím kolem sebe a hledám někoho, kdo by byl tak ochotný a zlikvidoval by toho zmetka, abych to nemusela dělat já. Nikde nikdo. Je noc, všichni jsou už asi doma a spokojeně spí. Haha, to budou teda sny!

Přešlapování před autem a smutný kukuč na pavouka ho nijak neobměkčilo. Nezbývá mi nic jiného, než rychlostí blesku trhnout klikou a skočit do auta a doufat, že není nijak zaháknutá pavučina o řidičovy dveře a nestrhnu ho s sebou do cocpitu svého plechového oře.

Tři, dva, jedna a hop do auta! Zabouchnu dveře za sebou, div že mi neopadl lak z auta a hledím všude kolem sebe, jestli ho nemám někde na rameni nebo na palubní desce. Zdá se, že nikde nic. Fajn, nastartuju a rozjedu se.

Jakmile jsem opustila obec, zrychlila jsem natolik, že zadní kola předbíhaly přední a doufala, že tou rychlostí smetu toho bastarda ze svého Plecháčka. Jakákoliv zatáčka a já to do ní kotlila, že jsem se málem i s autem nakláněla jako na motorce.

Cestu dom jsem tak zvládla v rekordním čase, zaparkuju a začalo mi bušet srdce jako o závod – zaprvé představa, kde všude mohly být schované radary a kolik mi asi přijde pokut a zadruhé, zda ten černý osminohý pasažér někde odvlál nebo se připoutal k anténě a je tam pořád?

Seděla jsem v autě asi 10min. Říkala jsem si, že pokud tam je, bude mu po té jízdě asi blbě a bude zvracet. Měla jsem skoro pravdu. Najednou vidím nohy na předním skle a potácivými pohyby se motal směrem k přední kapotě auta. Toho okamžiku jsem využila a vyskočila z auta jak srnka.

Ten syčák se pomalu sunul dál. Stála jsem před autem a hleděla na něj, pot mi stékal z čela. Otáčím se, hledám někoho, kdo by ho něčím lištil, zkrátka by ho nějak zneškodnil. Noc. Nikde nikdo. Jen my dva.

Blížil se stále blíž k masce auta. Hlavou mi probíhaly myšlenky – co když vleze do světla a já pak zapnu světla a uvidím jeho stín na cestě? Jen ta představa mě doháněla k šílenství. Musela jsem se vzchopit a jednat, hned!

Jelikož v kabelce jsem neměla nic, čím bych ho mohla praštit a pak tu věc zahodit, musela jsem se zout. Měla jsem podpatky. Napočítala jsem do tří a klep, klep, klep! Liskala jsem ho botou hlava nehlava. Psi někde v dáli začali štěkat. Nedivím se, vždyť jsem si tím podpatkem vryla pár děr do kapoty. Dílo bylo dokonáno, jde se spát.

Pavouk v autě

Nevím jak Vy, ale já mám fobii z pavouků. A to se tak jednou vracím z obchodu k autu, když se mi zdá, že něco zahlédnu u zpětného zrcátka na řidičově straně.

Ano, byl tam. Upředená pavučina ze zpětného zrcátka k postrannímu okénku a na ní pavouk. Fuj. Husina mi naskočila okamžitě.

No, ale co teď? Jak mám vlézt do auta, když je tam ten pavouk? Kdokoliv jiný by to asi neřešil, otevřel dveře a nastoupil, ale já si už představuju, že jakmile ty dveře otevřu, foukne větr a pavouk zahučí ke mně do auta. No jen ta představa a je mi zle…brr.

Ale jak si poradit, odjet přece musím! Nezbývá mi tedy nic jiného, než obejít auto, otevřít spolujezdcovy dveře a přelézt přes řadící páku na sedadlo řidiče.

Jízda nebyla nijak pohodlná, ani klidná, oči mi pořád těkaly na tu pavučinu a vlajícího pavouka, který na mě postupně a pomalu mrkal každým okem zvlášť a kdyby měl žvýkačku v hu*ě, ještě by mi dělal bubliny do okýnka.

Jakmile jsem dorazila dom, stejným způsobem jsem musela opustit i svého plechového oře. Opět přes spolujezdce. Doma jsem v botách přeběhla celý barák, abych hledala svého nejlepšího kámoše a sice sprej proti hmyzu. Jakmile jsem ho uchopila, spěchala jsem ke svému oři, abych vykydala na toho odporného pavouka víc než půl spreje.

Poté jsem mohla klidně odejít, až když byl čin dokonán.

Plechová láska na první pohled

Spousta z nás má své první auto. Ano, i já měla. Na toto téma tady bude asi hodně příspěvků, protože mé zážitky s mým Plecháčkem jsou snad nekonečné.

Bylo to tak, že jsem se jednou vracela v ranních hodinách, jako správně vychovaná holka, z party domů. Jdu a u nás v ulici stálo zaparkované malé autíčko, pětidvéřové v zelené metalíze. Hned mě zaujalo. Čí to je? Nikdy jsem ho tu neviděla.

Tohle nikdy nedělám, nezajímají mě auta, nerozumím jim, ale když jsem viděla tohle, šla jsem blíž k němu a dívala jsem se, jak je roztomilé, malé, skladné, páni, to by se v něm řádilo! Když jsem se pokochala pohledem, vrátila jsem se domů.

O nedlouho později jsme byli v autobazaru pro mé první auto. A víte, jaké auto tam stálo? Právě tohle! Čekalo tam na mě! Hned jsem se k němu rozběhla, prohlížím si ho a ano, bylo to ono. Úplně jsem se rozplývala, jak mě to auto uchvátilo.

Proběhla zkušební jízda, kde jsem byla dost nejistá, protože spojka zabírala jinak, než jsem byla zvyklá z našich aut doma. Dostala jsem docela strach. Ale taťka mi řekl, že se nemusím bát, stačí pár minut jízdy a hned si na něj zvyknu. Měl pravdu, jako vždycky. Po té, co jsem se s ním vrátila z bazaru a zaparkovala před naším domem, úplně jsem mu propadla.

Hned jsem dotankovala plnou a ten víkend mě doma viděli jen na fotkách, jelikož za mnou byla jen ohnivá čára, jak jsem jezdila.

Moje první auto, olé! Další zastávka byla v obchodě pro motoristy, kde jsem nakoupila voňavky do auta, reflexní vesty a ostatní povinnou výbavu do auta.

Ověšela jsem interiér auta plyšáky, dala jsem do něj peřinky, přehozy a místo přehrávače na kazety jsem si tam nechala dát přehrávač na CD.

Pak jsem zaparkovala autíčko na dvůr a drhla mu kabátek autošamponem, po té jsem ho i navoskovala (toto se opakovalo pravidelně). Přece jen jsem dbala na jeho čistotu a údržbu. Byl to můj mazlík.

Když jsem si ho přizpůsobila k obrazu svému, s radostí a hrdostí jsem s ním jezdila. Tím ovšem moje zážitky nekončí, naopak – všechno právě začíná 🙂