V nemocnici před porodem

Gynekolog mě přesně k předpokládanému datu porodu poslal již na veškerá vyšetření a prohlídky do nemocnice. Tedy jsem tam dorazila, nahlásila se a čekala, kdy si mě kdo zavolá a co se bude dít.

Nicméně, když jsem viděla tu řadu baculatých holek přede mnou, všechny funící a sotva chodící, nebylo mi zrovna hej. A co bylo horší a čeho jsme si všimla bylo to, že holka seděla na chodbě se zavedenou kapačkou a měla kontrakce a kroutila se tam bolestmi. Všichni okolo běhali ze dveří do dveří, ona tam trpí, opírá se o stojan s kapačkou a křečovitě se tam svíjí a zahryzává se do rtu, jen aby nekřičela přes celou chodbu. Jednoho takový pohled fakt uklidní. A proč ji nechali sedět na chodbě? Protože nebyl prostor, kam by ji umístili, vtipné, že? Koneckonců, u mě to bylo obdobné, ale k tomu se dostaneme.

Abych Vám popsala, jak to tam vypadalo. Vyjdete z výtahu a dáte se doleva. Dlouhá chodba (proč popisuju délku chodby? I tomu se budete divit, později se k tomu zase dostanu) – na levé straně okna, na pravé straně plno dveří (nejspíš pokoje) a když se blížil konec chodby, tak jste zahlédli velké dveře, za nimiž bylo křídlo, kde byly jen porodní sály. Toto křídlo bylo vybavené fakt hezky. Já žila v domnění, že za porodními sály jsou lůžka pro rodičky. Ne. Jen porodní sály a nic víc. Od porodních sálů byla o několik dveří zpět směrem k výtahu ošetřovna. Vedle ošetřovny lůžka s monitorama. Před ošetřovnou tři židle. Slovy tři. To je vše. Pak na konci chodby bylo taky pár křesílek, ale pro těhotné, které už sotva lezly, fakt neprakticky umístěné. Všechny těhotné stály před ošetřovnou a opíraly se o zeď, nebo měly štěstí a sedly si na jednu z těch tří židlí.

Musím říct, že čekací doba byla opravdu dlouhá. Uvedu konkrétní příklad, který jsem zažila já. Dopotácela jsem se tam na 9h ranní. Na řadu jsem došla v poledne, kolem 12,30h, celou dobu jsem tam buď stála opřená o okno nebo se mi podařilo uzmout jednu z těch tří židlí. To, jak jsem měla nateklé nohy, nebudu popisovat. Na chodbě nebyl ani automat na vodu, když jsem se chtěla jít napít, musela jsem riskovat, že mi někdo zasedne židli a jít až do přízemí do automatu. Nebo mít občerstvení s sebou.

V pondělí byla moje první kontrola v nemocnici. Tedy čekala jsem do půl jedné, abych přišla na řadu. Jakmile jsem přišla, doktorka se mi představila, seznámila mě s tím, jak to tam chodí (vzhledem k tomu, že tuhle povídačku musela opakovat za celou dobu své praxe v nemocnici xkrát, bylo to dost rychlé, ale i přesto, když jsem chtěla něco vědět, byla ochotná mi to zopakovat a vysvětlit). Jelikož nemocnice nabízí pravidelné prohlídky porodních sálů asi každou první středu v měsíci, mají nadcházející matky možnost se jít podívat a seznámit se s porodnicí kdykoliv během doby těhotenství. Já tam byla týden před porodem, dřív jsem to hold nestihla, no 🙂 Takže některé věci jsem věděla z předchozí návštěvy, tedy doktorku jsem tam dlouho nezdržovala. Ptala jsem se opravdu jen na nutné.

Poté mě poslala na monitor. Než jsem se dostala na řadu, čekala jsem asi přes hodinu. Na monitoru jsem ležela docela dlouhou dobu, jelikož zdravotní sestry na mě asi zapomněly (nebo se střídaly na obědě, nevím), pak létaly jako utržené z řetězu. Jakmile mi natočily monitor, pustily mě domů. V pondělí jsem odcházela kolem 15h s tím, že v úterý mám dojít kolem 10h.

V úterý jsem došla na 10h. Čekala jsem na chodbě s ostatními ženami v tom horku (bylo léto), nateklé nohy, boj o židle. Na řadu jsem přišla kolem oběda, byla tam jiná, šišlající, doktorka. Měla jsem problém rozumět. Opravdu. Poslala mě opět na monitor. Z nemocnice jsem odcházela opět kolem 15,30h. Další kontrola následující den – ve středu.

Jenže bylo úterý kolem 16h, když jsem se dostala domů. Bylo kolem 19h a mě praskla voda. No, tak šup jedeme zase do nemocnice. Když dorazíme před ošetřovnu – byla jsem asi druhá, po mně se tam nahrnulo dalších asi 7 matek, které potřebovaly taky ošetřit. Víte, kdy jsem přišla na řadu? Kolem 21h. Téměř mi vytekla všechna voda. Jakmile přijdu na ošetřovnu, doktorka mi řekne, že to není plodová voda, ale moč. Pošle mě domů s tím, že mám hodinu chodit a dojet po hodině. Nepoznám teda plodovou vodu, ale vím, jak vypadá moč. Tohle moč nebyl. No, hádat se s ní nebudu, ale myslela jsem si svoje. Jedeme domů a já chodím. Vracíme se zpátky do nemocnice, jak mi sloužící doktorka na noční službě řekla a řada čekajících matek se prodloužila. Všechny stojíme na chodbě a netrpělivě přešlapujeme. Naštěstí mě uviděla jedna ze sester a řekla, že jsem tam už byla a hned mě, asi po dvaceti minutách čekání, bere do ordinace. Doktorka mě opět vyšetří a posílá mě domů, že je vše v pořádku a mám dojít zase zítra, jak mi bylo řečeno. Z nemocnice jsme se vrátili před půlnocí.

Je středa. Dojdu do nemocnice, jak mi tedy bylo řečeno, po dvou hodinách čekání se dostanu na řadu zase v pravé poledne, kdy říkám doktorce, že jsem tam byla v noci. Doktorka mě prohlédne a říká: ,,Víte o tom, že Vám odtekla plodová voda?“ Usmála jsem se a řekla jsem jí, že jsem to v noci té doktorce říkala a ta mi tvrdila, že je to moč. Doktorka okamžitě začala počítat dobu od úniku plodové vody a posílá mě na kapačku. A taky mi říká, že zůstávám už v nemocnici, že porod se může kdykoliv rozjet.

Vykopne mě na chodbu a sestra se mě ujímá a zavádí kapačku. Jakmile kapačka vykapala, došla doktorka a říká, že mě zavolají, protože mi chystají lůžko. To bylo asi 12,30h.

Bylo 15h a nic se nedělo. Už se střídaly směny a já se ptala sestry, co se děje s tím lůžkem, říká, že neví, že se mi zeptá a že mám počkat. Čekám. Bylo 15,30h a já vidím doktorku, jak jde z přestávky, uvidí mě, vytřeští oči a jde ke mně a ptá se: ,,Vy ještě nemáte lůžko? Jedla jste něco?“ Řekla jsem jí, že jsem snídala. Doktorku to očividně podráždilo a řekla mi, že dostanu oběd a že to zkusí popohnat. Ano, oběd jsem do deseti minut dostala a na lůžko mě uvedla vyměněná směna v 17h. Byla jsem hotová.

Navíc jsem dostala pokoj pro matky, které mají rizikové těhotenství a nemůžou se hnout z lůžka, jelikož jiný pokoj volný nebyl.

A tak jsem čekala, co bude dál…

Jen bych chtěla podotknout, že nezacházím do detailů.

Těhotenství v Německu

Od spousty kamarádek jsem slyšela, jaké to je prožívat těhotenství. Ano, naprosto běžné.

Ovšem napadlo by Vás někdy zamyslet se nad tím, zda je rozdíl prožít těhotenství na rodné půdě (v ČR) a v zahraničí (v Německu)? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Vždyť mě se to přece týkat nebude, ne?

No, mýlila jsem se 🙂

Ano, bydlím v Německu, kde jsem taky musela řešit spoustu věcí a oplétaček ohledně těhotenství. Člověk by si kolikrát myslel, že jsem jen ,,seděla na zadku a hojgala nohama“. Ne, bylo to úplně jinak.

Začátek těhotenství a veškerá nutná vyšetření s ním jsem absolvovala v ČR. Jelikož tato vzdálenost (asi 950km) mě opravdu unavovala – totiž jezdit na ,,otočku“ do ČR k lékařům a zpět domů – do Německa, řešila jsem přechod ,,se vším všudy“ k německým lékařům.

No, nebylo to tak jednoduché. Jakmile jsem získala německé zdravotní pojištění, mohla jsem se vydat hledat lékařskou péči. Úplně všechny lékaře, tzn. praktického, zubního, gynekologa.

S praktickým lékařem to byl běh na dlouho trať. Navštívila jsem jich celkem asi 4, ale každý mě odmítl. Měli údajně plno. Jelikož jsem se už s rostoucím břichem špatně hýbala, vzala jsem telefon a ostatní možné praktické lékaře jsem obvolávala. Následujících asi 8 obvolaných praktických lékařů mě odmítlo se stejným odůvodněním, jako ti předchozí. Až ten poslední mě vzal na milost. Úspěch, tleskala jsem si! Mám praktického lékaře! Juhů, jedeme dál.

Zubařů je tady v našem městě, kupodivu, dostatek. Naše město má asi kolem 40tis obyvatel. Tedy zubaře jsem našla okamžitě. Je mladý a dobře se na něj dívá 🙂

A toho, koho jsem nejvíc v tu dobu potřebovala, tedy gynekologa, tak s tím jsem měla taky velké trable. Šest mě odmítlo, že mají plný stav, až tomu sedmému se mě zželelo, když viděl, jaký buben před sebou tahám.

Paní doktorka na gynekologii měla kamennou tvář a ani jednu vrásku kolem očí nebo koutků u úst, že by člověk třeba viděl, že se usmívá a směje, prostě nic. Jen vrásky stáří na čele a od toho, jak se asi v životě rozčilovala nebo vztekala. No, hned jsem se cítila báječně, takový ten pocit jistoty – znáte to…

No, olilo mě horko, ten pocit, že mě bude po zbytek těhotenství ošetřovat ,,studený psí čumák“ ve mně fakt vyvolával neblahé pocity. Ale mohla jsem být ráda za to, že mám ošetřujícího lékaře. Tak jsem tedy držela hu*u a krok.

Po první návštěvě po mně chtěla předložit nějaké lékařské zprávy z dosud uplynulých vyšetřeních. Ano, měla jsem je (vždy jsem si dělala kopie od lékařů z ČR, protože jsem věděla, že se přesunu k lékařům do Německa). Jenže v češtině. Tedy jsem předložila několik listů a paní doktorka s kamennou tváří se na ně zběžně podívala, otočila je směrem ke mně a řekla: ,,Přeložte mi to.“

Ano, překládala jsem. Bylo to dosti výživné, až mi kapal pot z čela. Když jsme skončily, otřu si upocené čelo a říkám: ,,Mohla bych jít klidně studovat medicínu, že?“ Bylo to poprvé, co se usmála a souhlasně kývla, i když kdo ví, co si ve skutečnosti myslela.

Takže následující vyšetření a prohlídky už probíhaly tady v Německu a já byla klidnější, že se už nemusím vláčet takovou štreku do ČR.

Musím ale říct, že kromě paní doktorky, která neměla moc smyslu pro humor, ostatní personál byl příjemný a vstřícný.

Vzpomínám si na zážitek, kdy jsem vyřizovala na gynekologii něco u slečny, která seděla na recepci a ona mi říká: ,,Když něco rozbor prokáže, zavoláme Vám.“ Já ji na to odpověděla: ,,Klidně zavolejte z okna, já Vás uslyším.“ 🙂