Archiv autora: admin

Asi dva měsíce před porodem jsem začala hledat dětského lékaře. Vyhledala jsem si nějaká jména na internetu a k nim si četla recenze. Hledala jsem samozřejmě takového pediatra, který by byl k naší bytovce co nejblíž, abych mohla doběhnout pěšky a nemusela jezdit s nemocným prckem přes celé město.

Naštěstí se mi podařilo takového najít. Šla jsem tam, abych se zeptala, zda nás přijmou. Naštěstí bez problému.

Takže dětského doktora jsme úspěšně našli. Když jsem volala kvůli povinnému vyšetření U3, dali mi termín. Tedy jsme se dostavili v daný datum a dobu. Problém byl s parkováním. V ulici je pár vyhrazených míst k parkování, která jsou neustále obsazená, ještě se nám nepodařilo za celou dobu, co jsme tady, zaparkovat.

Všimla jsem si, že mají docela dost plno. Jsou tam celkem tři doktoři a i tak mají co dělat, protože čekárna je pořád přeplněná. Zdravotních sester, pomocnic a recepčních mají několik. I tak nestíhají. Čekací doba, i přesto, že máme vždycky termín, je přes hodinu. Je to nepříjemné, ale nedá se nic dělat.

Velkou výhodou považuji to, že lékaři mluví několika cizími jazyky, včetně angličtiny. Takže v případě, že něco nerozumím, vysvětlí nám to v angličtině. Paráda. Tohle hodnotím jako velké plus.

Ordinace jsou moderně a vkusně zařízeny. Je tam několik ordinací, jakmile se nějaká uvolní, vždy tam uvedou pacienta, který je už na řadě a vyčká jen na doktora. Ordinace jsou barevné, čas na čekání krátí dětem hračky.

Když se Vám narodí miminko v zahraničí, člověk si řekne, vždyť se to přece děje dnes a denně, navíc jsme v EU, jaké starosti může mít člověk s vyřizováním RL (rodného listu)? Není to tak snadné, jak si všichni myslí.

Tohle téma jsem studovala před narozením miláčka, listovala a ptala se, jak to vlastně chodí?

Stejně tak si každý druhý myslí, že když se nám narodí miminko v Německu, má automaticky německé občanství. Tak jak to teda je?

Začnu popořadě. V porodnici mi dali vyplnit haldu papírů. No, žádné příjemné čtení to nebylo. Než jsem se tím prolouskala, zabralo to. Každopádně jsem tedy uvedla jméno dítěte a všechny ostatní informace, které byly vyžadovány. Porodnice pak tyto papíry odeslala na město, kde asi do 10ti dnů vystavili ,,německý“ RL. Dávám to do uvozovek, ani jeden z nich mi nezůstane, jde o to, že na základě těchto RL lze úřadovat a papírovat dál.

Rodný list jsem dostala v trojím provedení. Jeden patřil na zdravotní pojišťovnu, druhý pro vystavení českého RL a třetí pro vyřízení příspěvků. Navíc jsme si zaplatili vystavení internacionálního rodného listu, který se nevystavuje automaticky, musí se o něj zažádat.

Aby dítě dostalo německé občanství, musel by tady jeden z rodičů žít určitý počet let, což my jsme nesplňovali. Tedy jsme museli řešit, jak získat pro dítě české občanství a český RL. Obrátila jsem se tedy na ambasádu v Mnichově.

Museli jsme doložit překlad německého RL do Češtiny včetně apostilly. Nažhavila jsem tedy telefon a hledala na internetu, abych našla nějakého překladatele s kulatým razítkem tady v Německu. Jakmile jsem našla, museli jsme vyřídit apostilu (úřad vzdálený asi 1,5h cesty autem z našeho města) a pak jsme teprve mohli jet na ambasádu do Mnichova. Ta je od nás vzdálená asi 3 hodiny jízdy. Když už jsme tam měli namířeno, chtěli jsme vyřídit i dočasný cestovní pas. Na ambasádě jsme musela domluvit přesný datum, kdy přijedeme. Vím, že jsme vstávali brzo ráno, protože jejich pracovní doba byla dost krátká – denně od 8,30 – 11h, ale museli jste mít předem domluvený termín, jak jsem již zmiňovala.

Když jsme odevzdali potřebné papíry k vyřízení občanství a českého RL, stejně tak vyplnili formuláře pro vyřízení dočasného cestovního pasu, který jsme obdrželi hned na místě, mohli jsme jet domů. Dočasný cestovní pas měl platnost jen šest měsíců a to jen pro cestu z CZ do DE a opačně. Nikam jinam. Během této doby jsme si mohli kdykoliv vyřídit ,,stálý“ cestovní pas, ten jsem ale vyřizovala až v ČR.

Než nám došel český RL a potvrzení o státní příslušnosti, zabralo to asi dva měsíce. Celkem rychlé. Co jsem četla na internetu v různých diskuzích, může to zabrat i víc, než tři měsíce, alespoň podle některých příspěvků.

Když jsem se začala zajímat o přestup na gynekologii v Německu, hned mě upozornila sousedka na tzv. Hebamme. To je porodní asistentka nebo porodní bába, chcete-li. Řekla mi, že je to povinné. Ale jestli je to opravdu povinné nebo ne, to nevím, nijak jsem to nezjišťovala, jen mi pořád opakovala dokola, jestli jsem si ji už našla a říkala mi, ať už začnu nějakou hledat. Pro mě to byl naprosto cizí pojem, nevěděla jsem, k čemu si ji mám hledat a na co mi bude?

Nicméně, když mě přijali na gynekologii a já vyplňovala papíry se svými údaji, opravdu se otočila sestra a hned se zeptala, jestli mám Hebamme už najítou. Řekla jsem, že ano. Štěstí mi totiž přálo a sousedka náhodou jednu potkala a hned mi na ni dala kontakt. Tak jsem volala. S Hebamme jsem se domluvila na naší první schůzce.

Přijela za mnou paní, které mohlo být přes 40let. Byla příjemná, sympatická, lidská. Pozvala jsem ji dál, nabídla občerstvení a začaly jsme si povídat.

Abych Vás uvedla do obrazu, tato služba, je z mého pohledu fakt prima. Jde o to, že tato Hebamme navštíví rodičku před porodem, v případě, že něco budu potřebovat, můžu se s ní spojit a pak po porodu chodí domů a kontroluje jak zdravotní stav rodičky, tak i dítěte. Je placena pojišťovnou.

Takže mi poskytla různé informace, doporučila mi návštěvu porodnice ještě před termínem, abych věděla, jak to tam vypadá, poznala třeba aspoň nějaký personál a seznámila se s oddělením. Tato ,,prohlídka porodnice“ se konala každou první středu v měsíci, tuším. Pak to pozměnili.

Jakmile jsem porodila, následující den jsem jí napsala SMS, že miláček je na světě a ona mi hned odepsala, že jakmile budu vědět, kdy mě propustí, abych ji informovala a ona by následující den po propuštění z porodnice, přišla k nám domů.

Jelikož ona sama dělá v porodnici porodní asistentku, tak jsem ji tam i potkala, došla se za náma podívat.

Den po propuštění došla k nám domů, zkontrolovala můj zdravotní stav a taky stav miminka. Vážila ho při každé návštěvě, takže jsem měla přesný přehled, zda přibírá nebo ne. Když bylo zapotřebí, mohla napsat léky nebo většinou mi i nějaké dala (měla základní léky u sebe v kufříku), takže jsme mohli v případě nouze aplikovat ihned a nemuseli jsme hned spěchat k dětskému lékaři.

První týden po porodu chodila denně, zdržela se třeba 15min, někdy dýl nebo míň, dle potřeby. Druhý týden po porudu chodila obden, další týden jednou za tři dny, pak jen jednou týdně a pak už přestala chodit s tím, že bude kdykoliv na telefonu.

Jelikož tady bydlíme sami, byla jsem ráda za tuto službu Hebamme, protože když jsem nevěděla něco ohledně miminka, mohla jsem se jí zeptat a ona mi vždy poradila. Sice nevýhodou bylo to, že s danou situací jsem se stejně musela vypořádat v tu chvíli sama a následující den se teprve zeptat Hebamme proč to nebo ono, ale snažila se mi pomoct.

Dala mi i nějaké krémy pro mě i pro miminko, pár reklamních dárečků nebo brožury, které jsem si pročetla.

Tato služba byla opravdu přínosná a hodnotím ji pozitivně.

Najednou se rozrazí dveře a přichází kulatá holčina (starší než já asi o pár let, víc jsem jí netipovala), která se už sotva kutálí. Jméno jsem zapomněla, heh 🙂 Tak jí tady budu říkat třeba Laura, jo?

Laura se zdála být dost sebevědomá, s ničím se nepárala a byla taková dost odměřená. Nijak zvlášť kamarádský tip. Nevadí. Jakmile zaslechla můj rodný jazyk, když jsem telefonovala, změřila si mě pohledem.

Přichází noc a miláček začne nepřetržitě plakat. Čas ubíhá a nejde zklidnit. Už nevím, co dělat, Laura nemůže spát, vrtí se a zacpává si uši. Volám už sestru, protože fakt nevím, co dělat. Přijde sestra, která má noční službu, je poněkud nevrlá. Řekne mi, že mám dělat masáž bříška. Zkouším, masíruju, ručičky na hodinách ukazují jednu ráno a pláč z našeho pokoje neustává. Volám sestru podruhé. Dojde a zase mi říká, že mám masírovat bříško, sama to zkouší, miláček pláče dál. Nic. Nepomáhá. Sestra odchází, prý mám pokračovat. Tak já masíruju, hojgám na rukách, pusinkuju, snažím se uklidnit, ale nic nezabírám.

Laura bere polštář a odchází na chodbu. Lehla si tam někde do křesílka a spí na chodbě. Takový pláč vychází ze dveří našeho pokoje. Tu noc jsem nespala a chodila jsem s miláčkem narukách a nastřídačku jsem hojgala a masírovala, jak sestra říkala. Ráno, asi kolem 5h, bylo ticho. Moje láska se vyplakala a já sotva vláčela nohy.

Následující den byl nic moc. Doletěla sestra, třískala kde s čím, něměla na nic čas a zase za sebou zabouchla dveře a bylo ticho. Pokud jsem nezazvonila, nikdo nepřišel. Teda jen paní uklízečka.

Laura má návštěvu. Zvedne se a odchází někam pryč. Najednou se otevřou dveře, vletí k nám nějaká sestra, drapne Lauřinu postel a odjíždí s ní. Tak jsem si říkala, že asi Laura už porodila.

Laura se vrací do pokoje, otevře dveře, stále kulatá. Mrká na prázdné místo, kde chybí postel a ptá se: ,,Kde mám postel?“

No, byla to záhada. Šla se ptát, kde je ta postel a nikdo nevěděl. Takže celý den trávila palundováním a potloukáním někde na chodbě, protože si neměla kde lehnout. Postel se našla (nebo dovezla nová, nevím) až v 22h večer. Vtipné, že?

Je večer a bolení se zase vrací. Následuje pláč. A já se už chytám za hlavu a nevím, co dělat, proč pláče. Laura zavrátí oči a modlí se, aby nemusela další noc trávit na chodbě v křesle.

Zazvoním. Najednou se otevřou dveře a přijde jiná sestra, usměvavá. Řeknu jí, že miláček zase pláče, že se to opakuje, i předchozí noc, ona mi řekne, že donese kapičky, jsou neškodné a pomůžou. Odchází a za chvilinku se vrací i s kapičkami. Ano, během asi pár minut najednou ticho a moje láska usíná. Musím říct, že byla natolik vysílená, že spala až do rána.

Je to o lidech. Jedna sestra nechá moji lásku hulákat a plakat celou noc a druhá přijde a dokáže pomoct. Mohla jsem si lehnout také. Průběžně jsem se, samozřejmě, budila a kontrolovala jsem. Přece jen jsem nemohla uvěřit 🙂

Je další den. Přichází sestra, aby vypsala nějaké papíry. Laura sedí na posteli a pozoruje. Vypisuju papíry se sestrou a ta se mě ptá: ,,Vaše první?“

Ano, odpověděla jsem. Ptala se mě, jaké mám pocity a já jí řekla, že teda žádný med, co si budeme povídat, že? V tom se Laura usmála a říká: ,,Po třetím to už nebolí.“

To mě zaskočí a ptám se: ,,Ty máš tři děti?“

Ona: ,,Ne, tohle je moje šesté.“

No, málem jsem omdlela. Sestra se na mě otočí a s úsměvem říká: ,,Já stihla jen jedno a na další jsem už stará, tak je to na Vás. Tady si vemte příklad z Vaší spolubydlící, po třetím to už nebolí, jak říká.“

Já s vytřeštěnýma očima: ,,No ani omylem!“

Když to shrnu: Následná péče byla hrozná. Pokud jsem nezazvonila, nikdo nepřišel. Nevěděla jsem, jestli dělám věci ohledně miláčka správně nebo ne. Kdy jsem ale zazvonila, musela jsem mít štěstí na lidi. Vím, že tam bylo dalších x rodiček, ale já se cítila blbě, protože jsem byla prostě cizinec. Těšila jsem se, až mě propustí.

Ale pak jsem se konečně dočkala a odcházeli jsme domů 🙂

Tím to ale všechno nekončí, ještě Vás chci seznámit s tím, jak to chodí doma, jelikož tady každý musí mít tzv. Hebamme. A o tom ještě budu psát.

Bylo fajn, že porodnice měla všechno. Když miminko přišlo na svět, tak ho sestry oblékly do oblečení, které měl nachystaný každý porodní sál. Všechny miminka byly oblečeny v bodíčku a žlutých dupačkách.

Stejně tak i veškeré potřeby pro matku jsem dostala v porodnici, jen košili bylo lepší mít svoji. O ostatní jsem se nemusela vůbec starat.

Jakmile mě převezli na pokoj, trávila jsem první noc s miláčkem. Bylo mi to celkem líto vůči holkám, které tam byly se mnou, jelikož jedna z nich se nemohla ani hýbat, čekala dvojčátka a mohla by o ně přijít. Ležela celé dny. Druhá měla nějaké komplikace, sotva chodila.

A mě tam dovezou s krásným miminkem, hned nahlížely a chtěly se podívat.

Tu noc za mnou chodily sestry a pomáhaly mi i na záchod. Staraly se. Opravdu milé.

No, dlouho jsem se na tom pokoji neohřála. Ráno se totiž rozrazily dveře, došla ke mě taková ,,herdekbaba“ a mužným hlasem zahučela: ,,Sbalte se, stěhujete se!“ Byla jsem vykulená, vůbec jsem nevěděla, co se děje a zmateně, unaveně a nevyspaně se ptám: ,,Cože?“ Baba se otočí, zamračí se a zvýší hlas: ,,Copak mi nerozumíte? Říkám, že se sbalte, vemte si postýlku s dítětem a pojďte za náma!“ Já jen zamrkám a sunu se z postele a říkám: ,,Jo, rozumím.“ A baba na mě: ,,Můžete chodit? Tak si vemte tu postýlku!“

Tak jsem vzala postýlku a sunula se hlemýždím krokem za herdekbabou. Ta zmizela na dlouhé chodbě někde v dáli i s mojí postelí (vzali jak mou postel, tak já vzala postýlku s miláčkem). Hleděla jsem do všech otevřených dveří, až když jsem našla v jednom pokoji herdekbabu, která zaparkovala moji postel k oknu a řekla mi, že tady budu teď bydlet. Tak jsem tedy zakotvila v jiném dvoulůžkovém pokoji, kde jsem byla ještě pár hodin sama, než mi přidělili novou spolubydlící.

Všichni mě uklidňovali, že mi v porodnici pomůžou a naučí, jak se starat o miminko, takže jsem čekala. Došla jedna sestra, která mi pomáhala s kojením a odpovídala na moje otázky. Jelikož na patře bylo spousta jiných rodiček, neměla na mě moc času a odešla. Tak fajn.

Sžívám se s miláčkem, ňuhňám se s ním.

Pak přijde doktorka a říká, že udělali tzv. U1. To znamená Untersuchung 1 = Vyšetření č.1.

Těchto vyšetření je víc, dělá se v určitých měsících dítěte.

U1 se dělá hned po narození na porodním sále. Než opustím porodnici, budou dělat U2. Následuje U3, které už dělá dětský lékař.

Jen shrnu, že samotná péče na sále, byla fajn. Byl tam sehraný tým dvou žen, které byly opravdu trpělivé a příjemné. Pomohly mi. Toho si moc cením.

Jakmile miláček byl na světě, zůstali jsme hodinu sami na sále. Nechali nás tam sami nás tři. Byl to krásný pocit 🙂 Moje rodina.

Proč jsem v předchozím příspěvku zmiňovala dlouhou chodbu? Protože si ji budu pamatovat asi hodně dlouho.

Jakmile mi oznámila doktorka, že zůstávám, protože porod se může rozběhnout kdykoliv, dostala jsem nápoj s příchutí meruňky. Nebylo to špatné. Bylo to něco, co mělo vyvolat porod. Nejen nápoj, ale i čaj. Dostala jsem několik sáčků čaje. Sestra mi řekla, že na konci chodby je nádoba s teplou vodou a hrníčky a mám si ho jít zalét a pít. Tím tomu pomůžu.

První bolesti jsem už dostala, ale abych tomu pomohla a netrpěla nijak zvlášť dlouho, chtěla jsem udělat všechno, co mi řekli, aby náš prcek byl co nejdřív na světě. Vydala jsem se tedy na chodbu. Musím říct, že ten barel s tou vodou byl na opačném konci té dlouhé chodby, než porodní sály a pokoj, kde jsem byla ubytovaná. Tak jsem se tam tedy dopotácela s bolestmi, které už sílily. Už jsem funěla a kroutila se, když jsem si sedla vedle barelu s vodou. Bolesti přicházely samy i bez pití čaje a kontrakce měly rychlý nástup. Seděla jsem na židli a nebyla jsem si ten čaj už schopná zalét, protože bych se asi opařila.

Kolem mě několikrát prošli zdravotníci, občas se někdo zastavil a ptal se mě, jak mi je. Co mám asi tak říct? Jedna sestra mi ten čaj zalila, ale já jsem nemohla udržet ani ten hrnek. Takže tam sedím vykocená a kroutím se čím dál víc. Pak prochází porodní asistentka, podívá se na mě a říká, že je to všechno v pořádku, že když to tak půjde dál, porodím druhý den ráno. Z té představy se mi udělalo zle, protože bolesti sílily a byly častější. Jenže ona vstala a hned odešla, aniž by mě jakkoliv vyšetřila a já tam zůstala sama.

Najednou celá chodba utichla a nikde nikdo. Nevím, jak rychle čas utíkal a jak dlouho jsem tam byla a kroutila se, ale potřebovala jsem něčí pomoc. Najednou se mi rozsvítil telefon a jediné, co jsem byla schopna třesoucíma se rukama naklepat, bylo ,,OK“. Během asi pěti deseti minut se přede mnou objevil manžel a nevěděl, co dělat, protože jsem už nebyla schopna ani mluvit, ani hledět. Naložil mě na nějakou židli a valil se mnou na opačnou stranu chodby, kde byly porodní sály a zvonil jak zběsilý, aby mu někdo otevřel.

Dveře se otevřely, došla porodní asistentka, když mě viděla, vytřeštila oči a už mě tlačily na sál.

Z pochopitelných důvodů nebudu uvádět detaily a ještě další věci, které se mi tam ještě staly.