Publikováno

Požár v autě

To si to tak šinu jedním letním dnem ze Zlína od kamarádky, když stojím na semaforu. Můj Plecháček spokojeně vrní, stojím na červenou na semaforu, stažené okýnko (pro mě jediná možnost klimatizace) a frajeřím.

Tu najednou cítím, jako by se něco pálilo. Otáčím se, dívám se do zpětných zrcátek a čichám, odkud ten dým jde. Nikde nic podezřelého, říkám si, odkud to asi jde?

Hledím upřeně na semafor, za mnou řada aut, když už se rozsvítí žlutá na semaforu a já řadím jedničku, abych se rozjela do toho devadesátistupňového kopce kolem stadionu. A v tu chvíli si toho všimnu – vidím, jak se mi kouří z volantu! Normálně z něj jde dým! Oči mi málem vypadnou z důlků, hledím na to jak tele na nové vrata a nestíhám to pobírat. Jenže musím jet, svítí zelená a tak opouštím své stanoviště před semaforem.

Cárek dýmu pořád uniká z volantu, já s bušícím srdcem a unaveným Plecháčkem se snažím zdolat ten kopec kolem stadionu, už přemýšlím nad tím, že si otevřu dveře a jednou nohou se budu odrážet, protože moc se mu do toho kopce nechtělo, plazila jsem se jak had, dokonce jsem i nadzvedávala kabelku a zatahovala pupek, abych ulehčila autu, ale stejně to nepomohlo.

Jediné štěstí bylo, že jsem měla otevřené to okýnko, jinak bych se tam asi tím doutnajícím smradem z volantu udusila. Přemýšlela jsem, co tam vlastně může hořet? A jak daleko dojedu, aniž bych potřebovala volant, kdyby mi třeba upadl? A kolik mi zvládne zabrzdit ruční brzda, když se budu zase řítit z toho kopce dolů?

Naštěstí po asi sedmi minutách jízdy dým ustal. Srdce mi tlouklo, čekala jsem, jaké překvapení přijde nyní.

Nic. Oddechla jsem si a jela jsem dál.

Doma jsem na to ovšem zapomněla, dokud jsem o pár dní později nevyjela na silnice zase. Opět jedu, stažené okýnko a zase ten stejný dým a stejný kouř. To už mě ale polekalo, to jsem si říkala, že bych s tím měla fakt už něco udělat. Úplně jsem totiž na to předtím zapomněla.

U pana doktora jsem to řekla a ten se na to pak podíval, no, prý mi to propálilo airbag – jeden jediný, který můj Plecháček měl. Zkratovaly tam dráty nebo co, přesně si to už nepamatuju.

A co z toho plyne? Zachovat chladnou hlavu a hned se objednat k panu doktorovi přes autíčka 🙂

Publikováno

Dobří lidé v Německu aneb cesta do města

I dobří lidé se najdou 🙂 Nebo čím to asi bylo, že se mi tohle stalo:

Oblekla jsem naše dítko, dala jsem si ho do nosítka a vyrazila do města. Byl slunný den, ale naštěstí žádné tropické teploty. I přesto jsem si dala letní šaty.

Stojím na zastávce městské hromadné dopravy a čekám na bus, který mířil do města. Bus se přiřítí a já vstupuju. Řidič se na mě podíval, podávám mu lístek (dá se koupit jízdenka, kde se jen dopisují do jednotlivých polí jízdy), krátce si mě změří a mávne rukou a říká, že mám jít dál do vozu bez toho, aniž by mi vypsal jedno políčko.

Poděkuji a jdu dál. Milé, říkám si. Dorazím do města, vystoupím a jdu po obchodech. Objevila jsem nějaké hračky, tak jsem něco pro toho našeho drobečka koupila, atd. Poté se vracím na zastávku, že teda je čas jet domů.

Stojím a čekám. Drobek se mi tam vrtí, pozoruje ostatní, svítí mu do očí sluníčko. Už vyhlížím přijíždějící bus, když ke mně přistoupí jedna paní a ptá se, jestli mám jízdenku? Odpovím, že samozřejmě ano. Ona chvilku přemýšlí a říká: ,,A musíte platit jízdné?“ Usměju se a říkám, že ano. Ona nezaváhá a říká: ,,Pojďte hned za mnou, já Vám to zaplatím.“ Byla jsem celkem zaskočená, poděkovala jsem a řekla jsem, že opravdu není třeba, jízdenku mám.

Řítí se autobus, zastavuje a my nastupujeme. Jakmile mi řidič vyplnil políčko na jízdence, otáčím se a posunuju se dál do vozu. Najednou jsem měla pocit, že jsem v divadle – to když se chce člověku čurat, sedí uprostřed řady a když chce na wc, všichni si musí stoupnout, aby prošel. No a tak nějak to vypadalo i v buse. Najednou se začali všichni zvedat a nabízet mi místo k sezení. Poděkovala jsem, že není třeba, za chvíli budu vysedat.

Když jsem vysedla, přemýšlela jsem, čím jsem ty lidi asi zaujala, protože něco takového jsem ještě nezažila.

Když jsem se podívala doma na sebe do zrcadla, možná jsem pochopila: vcelku unavená a uštvaná, již několik nocí nevyspaná, jedno obočí dokreslené, druhé mi drobek rozlíčil prstíkama, když se po mně sápal, vlasy mastné, stažené v copu a šaty z alíka za pár korun.

Ať žije mateřská/rodičovská dovolená! 🙂

PS: buďme rádi, že rodičovskou dovolenou/mateřskou máme, tady v Německu je to podstatně přísnější, než u nás v ČR, ale o tom zase jindy v jiném příspěvku.

Publikováno

20ti minutové rande

Další letní den a já opět na lovu. Čekala jsem na něj na parkoviště, kde jsme byli domluvení. Přijelo auto polepené reklamou, prý firma, pro kterou pracoval nebo ji údajně i vlastnil.

Vystoupil vysoký muž. No, vím, že se nemá dát na první dojem, ale tohle nešlo přehlédnout. Jak jsem psala, bylo léto, teploměr ukazoval hrubě přes třicet stupňů a tento obejda měl upocené maskáčové triko, vytahané šusťákové kraťase, ale nejvíc mě dojaly ty boty – gumové nazouváky s ponožkama vytaženýma do půl lýtek. Ach, moje oči.

Když vystoupil z auta, vyletěl zvláštní upocený odér, který nešel popsat. Zatuchlina, upocenost, co já vím, co ještě k tomu…

Inu, řekla jsem si, že tohle jsou všechno věci, které jdou napravit. Prý, kam půjdeme? Řekla jsem, že o pár ulic dál je restaurace se zahrádkou. Když jsme ušli asi prvních sto metrů, řekl, že takovou dálku nechodí ani se psem na vodítku. Prý s ním projde kolem bytovky a hned jde dom.

Přišli jsme do restaurace, oba si dali limo a tenhleten obejda spustil příběh o své bývalé přítelkyni, že ona byla ta nejlepší, co ho v životě potkalo. Ano, tohle si pamatuju dosti přesně, že přesně těmi slovy to vyjádřil. Celou tu dobu mlel jen o ní. Bylo mi trapně. Hlavou mi létaly různé myšlenky a říkala jsem si, proč mi to všechno vypráví? Jelikož moje trpělivost není nekonečná, nedopila jsem ani limonádu a řekla, že už asi půjdu.

Neprotestoval, pořád povídal o jeho bývalé přítelkyni. Tak jsme tedy došli zpět na parkoviště. Celé sezení včetně cesty k autu zabralo rovných 20minut.

Poděkovala jsem mu, že se přijel a odebírala se k autu.

V autě jsem musela hned volat kamarádce, protože o tenhle zážitek jsem se musela s někým podělit ještě za tepla 🙂

Publikováno

Rande v parku

Když žena randí, snaží se okouzlit hned na první schůzce. I já jsem si dala práci s tím, abych oslnila. Bylo léto, takže krátké barevné šatičky nad kolena, rozpuštěné vlasy, sluneční brýle, vysoké boty.

Měla jsem se potkat s klukem, který byl ode mě asi o 4 roky starší. Měli jsme se potkat u parku. Přijela jsem dřív, zaparkovala svoji našlapanou káru a čekala na tom sluníčku, kdy přijede.

Blíží se auto, zpomaluje a zaparkuje hned vedle mého auta. Vystoupí vysoký kluk, štíhlý, v obličeji sympatický, no žádný Brad Pitt to nebyl, ale dalo se na něj dívat.

Navrhl mi procházku parkem. Souhlasila jsem. Šli jsme tedy do parku a tam jsme se procházeli a povídali si asi víc než hodinu. Pak jsme se rozloučili a že tedy naše procházka je u konce. Tak jo. Asi jsem ho nijak nazaujala, říkala jsem si.

Dojedu dom a asi do hodiny mi přišla zpráva:

,,Můžu se tě na něco zeptat?“ psal.

Odpověděla jsem, že ano.

,,Ty jsi Romka?“ Zněla jeho otázka.

Tak tahle otázka mě naprosto dostala a nevěděla jsem, jestli mám plakat nebo se smát. Jak na něco takového přišel? Brala jsem to sportovně a s úsměvem jsem mu odepsala, že ne. Nevím, jak na něco takového došel. Copak na něj takhle působí každá bruneta s modrýma očima? 🙂 A pokud se ptát, jestli měl brýle, tak ano, měl. 🙂

Víckrát jsme se nepotkali, i když se to pak snažil zamluvit a zval mě na další schůzku.

Dodnes se tomu směji 🙂

Publikováno

Potraviny

Zahraničí. Vlezu do obchodu a chci rohlík. Haha, kdepak, na to může člověk tady – v Německu – zapomenout. Jak je možné, že tak (pro mě) základní potravinu Němci nevedou? Je to už tak. Rohlík prostě nemají. A co teda mají místo rohlíku?

Místo rohlíku mají rozpékací housky, to se dá koupit i u nás v obchodech, jsou to polotovary, které mrsknete do trouby a dopečete. Chleba, případně toustový chleba.

Tak fajn, nemají rohlíky, ale co strouhanka, napadlo Vás to? Když není rohlík, jak potom obalují řízky? Tak nad tímto jsem si lámala hlavu, chodila v obchodě a hledala strouhanku. Našla. Strouhanka je dost hrubá, jsou to spíš takové zrníčka jako by hrubé soli, možná písku, nevím, co vše je v tom namleto, jestli i toasty, těžko říct. Barva je spíš do oranžova, alespoň to tak vypadá. Musím říct, že nejsem spokojená s jejich strouhankou. Nijak zvláště mě neoslnila, naše je určitě lepší a jemnější. Třeba se mi ale časem podaří natrefit lepší strouhanku.

Pečete rádi? No, tak i tady jsem narazila. U nás si člověk může vybrat ze třech základních druhů mouky – hrubá, polohrubá a hladká. Samozřejmě, dnešní trh nabízí ještě jiné druhy mouky. Když jsem potřebovala mouku, hledala jsem v obchodě a světe div se, tyto tři druhy Němci nemají. Když to shrnu, používají univerzální mouku Weizenmehl Typ 405. Tak jsem začala hledat na netu a ptala se, spousta místních mi odpověděla, že mouku neřeší a používají právě tento jeden typ na všechno. Ptala jsem se i na webu v různých skupinkách, a ano, najde se nějaká obdoba naší polohrubé a hrubé mouky, jen jsou označené jinak a pod jinými názvy. Každopádně tohle Němci asi moc neřeší. Pečou z jedné a asi jim to stačí.

Když by chtěl člověk koupit piškoty, tak jde a koupí si dětské piškoty třeba do pudingu, nebo jen tak na mlsání. Ano, tady najdete taky, ale mají spíše tvar tzv. ,,kočičích jazýčků“ – jsou takové delší, tvrdší a ta chuť je trochu jinačí.

Máte rádi tatarskou omáčku? Tak doporučuji si stáhnout recept, jak si udělat domácí, protože tady člověk tatarskou nesežene.

Když jsem chtěla péct buchtu – konkrétně perník – tak jsem hledala kypřící prášek do perníku. U nás je to 2 v 1. Je to kypřící prášek spolu s vůní perníku. Tady ne. Tady musíte koupit zvlášť perníkové koření a zvlášť kypřící prášek. Vím, že to je asi to nejmenší, ale perníkové koření tady stojí cca 2 eura a víc, jak kde. A kolik u nás? To je to úsměvné. Jinými slovy koupit si v obchodě hotovou buchtu vyjde levněji, protože za ni dáte kolem 2 eur. K pečení si připočtěte ještě energii, mouku, cukr….atd.

Hledala jsem dětské kukuřičné křupky, znáte to, jak je děti rády zobou? No, tak tady jsem našla jen s příchutí (třeba mrkve), nebo slané natolik, že dávka byla vyšší než v obyčejných brambůrkách. Nejvíce podobné naším křupkám byly kukuřičné křupky polské výroby. Ale musím uznat, nejsou tak dobré, jako ty naše.

Publikováno

Curriculum vitae

Tady je. To je on. A pár věcí, které jste o něm asi nevěděli…

Rok narození: 1995

Barva: zelená metalíza

Přezdívky: Plecháček, Kočička, Ohnivý šíp, Vládní vozidlo, aj.

Oblíbené jídlo: Natural95

Maximální rychlost: postupně klesala s počtem odumírajících koní pod kapotou, v posledním roce byla 95km/h a to už odlétávalo kde co

Brzdná dráha: dlouhá

Hobby: bublinková koupel a voskování

Slabé stránky:

  • těžko zvládal kopce, musela jsem vždy hledat jinou možnou objízdnou trasu po rovince, jelikož ne jednou se mi už cestou do kopce zadýchal a já pak nenastartovala
  • předjíždět jsem mohla zaparkované vozy, případně stojící chodce (u pohybujících se subjektů jsem předjíždění nedoporučovala a sama ani raději neprováděla)
  • klimatizovalo se pouze pomocí otevření oken nebo střešního okýnka (to jsem se pak chlubila, že mám kabriolet)
  • v případě mrazů občas zamrzl zámek a přesto, že jsem dveře otevřela, již se nedaly zavřít, tedy jsem musela omotat záchranný pás přes madlo na dveřích a zapnout do zapínání, aby se mi tolik dveře během jízdy neotevíraly – většinou po ujetí asi 5ti km šly zase dveře zavřít bez problému
  • zelená barva auta přitahoval hmyz, opravdu, brrr

Silné stránky:

  • pohodlí
  • radost a požitek z jízdy
  • výborné parkování
  • spolehlivost (když víte, jak jezdit a čemu se vyvarovat)
  • neteklo dovnitř

Shrnutí: bylo to to nejlepší žihadlo, které jsem kdy mohla mít

Publikováno

Budík

Šla jsem koupit budík jako dárek k Vánocům. Zážitek se stal ve Zlíně, kdy v tuto dobu praskaly obchody ve švech a lidé hlava nehlava utráceli všechno co měli, ba dokonce i to, co neměli.

Přijdu do obchodního domu, najdu patřičný obchod a stojím řadu k pultu, kde běhá posílená obsluha prodeje, v tu dobu celkem tři prodejci. Jakmile obslouží jednoho zákazníka, další dva se zařadí do řady za mnou. Kromě drobné elektroniky měli i jinou nabídku.

Konečně přijde řada na mě. Přistoupím k pultu a zazubím se na paní v letech, která toho má asi už plné zuby a zdá se, že se už těší, až jí skončí směna a konečně vyhodí kopyta na stůl a bude mít zasloužený klid po celém dnu. Buď toho paní prodavačka měla opravdu už hodně, nebo byla taková trochu zmatená, nevím, posuďte však sami.

Paní se usměje a ptá se na moje přání. Odpovím, že bych chtěla budík do elektriky. Paní se otočí a nabízí mi budíky, které jsou za ní na poličce. Ukazuji prstem, které dva se mi líbí a tak mi je podává.

Tak fajn, držím je oba v rukách, vidím černý displej, nic víc, no ale fungují vůbec? Tak se nesměle zeptám: ,,Jsou sice hezké, ale fungují? Víte, nejsem místní a nerada bych koupila omylem nějaký špatný kus. Než se pak zase dostanu zpátky do Zlína, bude druhý týden v lednu.“

,,Samozřejmě, že fungují,“ reaguje paní. Prohlédne si mě takovým tím pohledem ,,jak můžu pochybovat“ a dál nic. Hledí na mně.

,,To je dobře,“ špitnu, ale cítím se trapně, tak to tedy zkusím znovu, rozhodnu se. Jenže v tom mě zachrání kolega od paní prodavačky, který slyšel náš rozhovor a můj dotaz a hned pohotově reaguje: ,,Tak zapni ty budíky do zásuvky, ať slečna vidí, že fungují!“

Paní to zapálí a usměje se: ,,Áá, to bych mohla, počkejte, hned Vám je zapnu!“

V tu chvíli popadne budík, ohne se pod pult, slyším nějaké šustění a škobrtání do zásuvky, když v tom vykřikne: ,,Svítí! Svítí!“ A zůstává dál schovaná i s budíkama pod pultem.

Usměju se, zavřu oči a odpovím: ,,To je fajn, že to vidím.“

Kolega paní prodavačky i přes ten šílený frmol a další řadu lidí, kterou obsluhoval, se na mě otočí a sklopí hlavu pod pult a zvyšuje hlas: ,,Prosím tě, ukaž to té slečně, však jsi tu skrčená, vždyť nic nevidí!“

Najednou šustění a paní se zvedne z pod pultu a drží i budík, na kterém mrkají červené čtyři nuly. ,,Vidíte, svítí! Já Vám to říkala.“

,,Ano, je fajn, když se člověk přesvědčí, že všechno funguje, jak má,“ usměju se na paní. Má toho za celý den asi dost.

,,Chcete zapnout i ten druhý budík?“ ptá se mě. Souhlasně přikývnu a paní na pár vteřin zmizí pod pultem a hned na to se zpátky noří na povrch a v ruce zase natáhnutý jiný budík, aby mi ukázala, že taky funguje. Dost ji tato zkušenost rozzářila, vítězně zvolá: ,,Taky svítí!“

Paní byla milá. Jen ten její kolega s ní asi moc trpělivosti neměl. Viděla jsem jen, jak zavrátil oči a otočil se na svoji řadu a začal plnit přání jim.

Publikováno

Loučení a slzavé údolí

Ano, i tohle se stalo. Pomalu se blížil ten okamžik, kterého jsem se nejvíc bála a nedokázala jsem si představit, že někdy nastane. Nastal.

Můj divoký oř se postupně opotřebovával a i když jsem do něj cpala nové součástky, léčila všechna bolístka, jezdila s ním do lázní a po všech doktorech, bohužel, rozsypával se mi postupně víc a víc. Poslední jízda, která mi skutečně naznačovala, že jeho konec se neúprosně blíží, byla taková, že během cesty mi upadávaly různé jeho části a nakonec mě musel vždycky někdo přijet odtáhnout.

Přišel ten den. Den, kdy jsem ho vezla do šrotu. Fuj, ani na to myslet nedokážu. Když jsem ho nastartovala, jako by věděl, že je to jeho poslední jízda, tak mi upadlo světlo a než jsem vyjela od domu, dělala jsem za sebou mokrou stopu, to proto, že se mi tím deštěm někde dostala do auta voda.

Přijela jsem na to kruté místo, abych ho řádně odevzdala. Vyřídila jsem potřebné papíry a následně po té, jsem ho měla jít ještě odhlásit na MÚ. Odevzdat značky. Tak kruté!

Brečela jsem. Byl to bolestný pohled. Nechat ho tam stát kdesi u zdi. Tak potupně. Tolik let jsem ho měla, tak jsem s ním ráda jezdila a teď, teď je konec.

Přišla jsem na MÚ, abych dořešila poslední věci. Pro úředníka, který se mě ujal, to nijak bolestivé nebylo, prostě jen odepíše nějaký další vrak, dám mu značky a on mi orazítkuje kus papíru a tím to pro něj zhasne. Stojím tam a tečou mi slzy. Úředník po mě hodí jedním okem, říká si asi, proč tam stojím a bulím? Smrkám, utírám si slzy, přešlapuju a čekám na to razítko, kterým bude potvrzeno, že je vše uzavřené.

Úředník se ke mně otočí a dává mi papír: ,,Tak tady to máte.“

,,A úmrtní list nedostanu?“ zeptám se.

Chlap na mě vyvalí oči a opakuje: ,,Úmrtní list???“

Potáhnu a přikývnu. Chlap zakroutí hlavou, začne se smát a že prý ne.

Odcházím. Mně do smíchu nebylo. Teď je můj Plecháček někde v plechovém nebíčku.

Publikováno

Nemocný Plecháček

Asi každému majiteli jeho kovového miláčka se stalo, že jeho oř onemocní a musí k panu doktorovi. Ano, i můj Plecháček ochořel.

Když jsem jela, slyšela jsem nepopsatelné zvuky, jako když se něco ulamuje a chrčí současně. Inu, neváhala jsem ani minutu a volala jsem pana doktora přes plechové stroje. Ano, udělal si čas a já tak odvezla svého Plecháčka na vyšetření.

Bylo to několik krutých dní bez jeho přítomnosti, člověk čeká na jakoukoliv zprávu, především na tu, že je vše v pořádku a miláček je již pojízdný a bude v co nejkratším termínu propuštěn. Pořád se nic nedělo, nikdo mi nevolal, nervozita stoupala a začala jsem se už bát.

Dočkala jsem se a zazvonil telefon, že si můžu dojet vyzvednout svého neřízeně rychlého sršně vyzvednout, je už opraven.

Nečekám ani o minutu déle a snažím se k němu dostat co nejdřív, jak to jen jde. Když se dořítím do dílny pana doktora, můj ohnivý šíp je na hydraulickém sloupovém zvedáku (dále jen zvedák) a automechanik chodí pod ním. Zastavím se mezi dveřmi, protože bez vyzvání nevstupuju, přece jen je to území autodílny a nemám tam co dělat.

Nicméně přešlapuju ve dveřích a jakmile mě spatří automechanik, jde ke mně, aby mi oznámil, že moje láska je již spravená a oznamuje mi, jakou nemocí trpěl a co vše musel opravit.

Jakmile zaplatím opravu miláčka, nesměle se zeptám: ,,Mohla bych Vás o něco poprosit?“

,,Ano,“ odpoví pan doktor přes auta.

,,Mohla bych se podívat pod miláčka, než mi ho spustíte dolů?“

Automechanik zvedne obočí, usměje se, nechápavě se na mě podívá a nejistě odpovídá: ,,Jo, jasně…“

,,Když já jsem ještě nikdy neviděla jeho bříško…“ vysvětluju zasněně a hrnu se pod miláčka, abych se dívala, kolik je tam trubek, plechu a jakýchsi hadiček či co to tam vedlo. Divám se zvědavě a přitom šťastně, že vidím svého ohnivého oře i zespodu. Nádherný pohled. Jakmile jsem se pokochala, spokojeně jdu ke kraji a kývnu na pana doktora, že již může spustit můj šíp z té výšky, přece jen to ustál a neblinkal.

Automechanik pomalu přikývne a myslí si svoje, přitom spouští mého draka na zem. Já celá šťastná, že můj brouček vypadá zase zdravě – ta zelená barva mu fakt sekne – sedám celá nadšená do cocpitu a odjíždím dom.

Publikováno

Policejní kontrola

To si tak jednou vyrazím ven se svým Plecháčkem. Cestou zpátky beru dva kamarády, protože máme stejný směr jízdy, navíc oni si dali nějaké to alko, tak než aby jeli vlakem, nabídla jsem se, že jich vezmu.

Jedeme, jedeme, už byla noc, když v dálce vidím nějakého zeleného panáčka, jak na mě mává nějakou baterkou či co to bylo. Tedy přibržďuji a zajíždím ke kraji. Zelený panáček s kolegou se pomalu sunou k mým dveřím.

Stahuji okýnko, usměju se, když z auta vyletí alkoholový opar, který nadýchali kamarádi, což ale současně vyvolává podezření, že i já jsem nejspíš něco pila.

Zelený panáček se skloní, posvítí si baterkou do auta, všichni ,,nenásilně“ cení zuby, takový ten pocit, že jsme rádi, že jste nás zastavili.

,,Dobrý večer, paní řidičko,“ osloví mě zelený panáček. Slušně pozdravím, stejně tak i zbytek mé posádky. ,,Silniční kontrola. Pila jste něco?“

,,Ano. Měla jsem džus, pak nějaký kolový nápoj, čaj a nakonec bublinkovou vodu.“

,,Uhm, tak si dýchnete, ano?“ pokračuje panáček.

Pokrčím rameny, co jiného mi taky zbývá? Panáček mi podá alkohol tester a říká: ,,Foukněte.“

Já se nadechnu a jemně fouknu. Nic se neděje. Pan policista se nadechne a říká: ,,Musíte do toho fouknout silněji.“

,,No dobře,“ odpovím a opakuju svůj pokus. Opět špatně.

Pan policista zavrátí oči a říká: ,,Musíte do toho fouknout zhluboka a pořádně, jako byste sfoukávala svíčky na dortě!“

,,Když já jsem nikdy žádný dort neměla…“, podívám se na něj, policajt silně stiskne oční víčka a začne se smát. Pak se mi to podařilo. Policista již neměl odvahu cokoliv říct, prostě pokýval hlavou a raději mě pustil dál.