Byla jsem na koncertě v O2 aréně v Praze. Byla to firemní akce, kde jsme měli možnost využít vouchery v určité hodnotě za něco dobrého k jídlu. Jelikož jsem celkovou sumu neutratila, zůstalo mi 310 Kč ve formě voucherů či stravenek, chcete-li.
Čas odjezdu se neúprosně blížil, tak co s tím? Když je neutratím, propadnou. Nalévat se nějakým nápojem nemá smysl, daleko bysme autobusem nedojeli, musela bych pořád čurat a už jsem byla plná k prasknutí, další jídlo do sebe nenarvu.
Nemusela jsem dlouho přemýšlet, ta skvostná myšlenka, jak utratit zbytek peněz, přišla velmi rychle.
Zařadím se do řady a čekám. Fronta nekonečná, ale já jsem trpělivá. Už se blížím na řadu. Konečně!
Mladík se na mě usměje a ptá se, co to bude?
,,Prosím Vás, prodáváte samostatně takové ty omáčky, co se dávají k jídlům (dipy)?“ Tyhle omáčky jsou malinké, jestli víte, přidávají se k jídlům ve známých fastfoodech, obsah je cca 15ml.
,,Ano.“
,,Kolik stojí jedna?“
,,Deset korun.“
,,Tak já bych jich poprosila třicet sladkokyselých.“
Mladík zamrká a vykřikne: ,,Kolik?“
,,Třicet.“
,,Třicet? Co s nimi budete dělat?“ Ptá se vyděšeně.
,,Když já je mám strašně ráda!“
Mladík na mě hledí s otevřenou pusou, mám pocit, že i přestala hrát hudba v reprácích, protože svým výkřikem upoutal pozornost ostatních prodejců u vedlejších pokladen a s nimi i celého toho hada, co stál za mnou, který se najednou přestal ošívat a vrtět a poslouchal, co ze mě vypadne.
,,Počkejte tady, já se musím zeptat vedoucího, jestli můžu prodat tolik omáček samostatně,“ a odešel do kuchyně, která byla prosklená. Vidím, jak tam mluví s ženou, která je otočená čelem do prostor kuchyně, když jedním trhnutím se otočí a hledí mým směrem. Pak se ohne pro nějakou velkou krabici, podá ji mladíkovi a mladík odchází. Vedoucí na mě stále zírá přes sklo.
Mladík se vrátí s krabicí plnou dipů a říká, že musel donést novou krabici, protože tolik omáček v zásobníku pod pultem nemá.
Rozpáře nůžkami krabici a začne každou zvlášť jednotlivě markovat a počítat. Píp. Píp. Píp. Píp….
Když markuje asi dvacátou, tak někteří z řady za mnou začnou netrpělivě přešlapovat a přecházet k jiným pokladnám. Usměju se na ně, no co, vždyť nakupuju!
Najednou se objeví vedoucí, dojde k mladíkovi a promluví na mě: ,,Nezlobte se, ale kolega musí všechny omáčky namarkovat jednotlivě.“
,,Nevadí, já počkám.“ Usměju se. Pak si ještě vyptám krabičku, abych to měla do čeho nacpat všechny ty omáčky, jelikož tašku jsem u sebe neměla a do kabelky se mi to nevlezlo. Mladík mi ochotně dá i krabičku.
Když mu dávám poukázky v celkové hodnotě 300 Kč, jeden ústřižek za 10 Kč mi zůstane v ruce. Mladík se usměje a namarkuje ještě jeden dip a říká: ,,Máte 310 korun, takže můžete mít 31 omáček.“ A přidá poslední dip do krabičky.
Poděkuju, rozloučím se a mladík říká: ,,Na Vás jen tak nezapomenu.“ Usmějeme se na sebe a já odcházím s hlavou sklopenou, ale spokojená, že mám omáčky.
Ani jsem se neotáčela a chvátala pryč od těch naštvaných lidí, co stáli za mnou řadu.
A proč dávám tento příspěvek do rubriky ,,Slovácké okénko“? Moravák v Praze, co víc dodat? 🙂