Kdyby jen jeden pavouk v autě, kdepak! Asi víte, že následující příspěvek bude ještě hrůzostrašnější, než ten předchozí.
Ano, je to tak.
Opět se vracím (tentokrát v pozdních hodinách) k autu, když v odlesku měsíce vidím podivnou siluetu připomínajícího pavouka velikosti dlaně. Nemýlím se. Ten zmetek mi sedí na anténě na střeše a spokojeně odfukuje, div že se pavučina nehoupe v rytmu jeho dechu.
No jo, ale jak vlézt do auta, co když je nějak natažená pavučina až ke dveřím řidiče a tím, že je otevřu, tak ho strhnu přímo na sebe?
Zoufale se rozhlížím kolem sebe a hledám někoho, kdo by byl tak ochotný a zlikvidoval by toho zmetka, abych to nemusela dělat já. Nikde nikdo. Je noc, všichni jsou už asi doma a spokojeně spí. Haha, to budou teda sny!
Přešlapování před autem a smutný kukuč na pavouka ho nijak neobměkčilo. Nezbývá mi nic jiného, než rychlostí blesku trhnout klikou a skočit do auta a doufat, že není nijak zaháknutá pavučina o řidičovy dveře a nestrhnu ho s sebou do cocpitu svého plechového oře.
Tři, dva, jedna a hop do auta! Zabouchnu dveře za sebou, div že mi neopadl lak z auta a hledím všude kolem sebe, jestli ho nemám někde na rameni nebo na palubní desce. Zdá se, že nikde nic. Fajn, nastartuju a rozjedu se.
Jakmile jsem opustila obec, zrychlila jsem natolik, že zadní kola předbíhaly přední a doufala, že tou rychlostí smetu toho bastarda ze svého Plecháčka. Jakákoliv zatáčka a já to do ní kotlila, že jsem se málem i s autem nakláněla jako na motorce.
Cestu dom jsem tak zvládla v rekordním čase, zaparkuju a začalo mi bušet srdce jako o závod – zaprvé představa, kde všude mohly být schované radary a kolik mi asi přijde pokut a zadruhé, zda ten černý osminohý pasažér někde odvlál nebo se připoutal k anténě a je tam pořád?
Seděla jsem v autě asi 10min. Říkala jsem si, že pokud tam je, bude mu po té jízdě asi blbě a bude zvracet. Měla jsem skoro pravdu. Najednou vidím nohy na předním skle a potácivými pohyby se motal směrem k přední kapotě auta. Toho okamžiku jsem využila a vyskočila z auta jak srnka.
Ten syčák se pomalu sunul dál. Stála jsem před autem a hleděla na něj, pot mi stékal z čela. Otáčím se, hledám někoho, kdo by ho něčím lištil, zkrátka by ho nějak zneškodnil. Noc. Nikde nikdo. Jen my dva.
Blížil se stále blíž k masce auta. Hlavou mi probíhaly myšlenky – co když vleze do světla a já pak zapnu světla a uvidím jeho stín na cestě? Jen ta představa mě doháněla k šílenství. Musela jsem se vzchopit a jednat, hned!
Jelikož v kabelce jsem neměla nic, čím bych ho mohla praštit a pak tu věc zahodit, musela jsem se zout. Měla jsem podpatky. Napočítala jsem do tří a klep, klep, klep! Liskala jsem ho botou hlava nehlava. Psi někde v dáli začali štěkat. Nedivím se, vždyť jsem si tím podpatkem vryla pár děr do kapoty. Dílo bylo dokonáno, jde se spát.