Ano, i tohle se stalo. Pomalu se blížil ten okamžik, kterého jsem se nejvíc bála a nedokázala jsem si představit, že někdy nastane. Nastal.
Můj divoký oř se postupně opotřebovával a i když jsem do něj cpala nové součástky, léčila všechna bolístka, jezdila s ním do lázní a po všech doktorech, bohužel, rozsypával se mi postupně víc a víc. Poslední jízda, která mi skutečně naznačovala, že jeho konec se neúprosně blíží, byla taková, že během cesty mi upadávaly různé jeho části a nakonec mě musel vždycky někdo přijet odtáhnout.
Přišel ten den. Den, kdy jsem ho vezla do šrotu. Fuj, ani na to myslet nedokážu. Když jsem ho nastartovala, jako by věděl, že je to jeho poslední jízda, tak mi upadlo světlo a než jsem vyjela od domu, dělala jsem za sebou mokrou stopu, to proto, že se mi tím deštěm někde dostala do auta voda.
Přijela jsem na to kruté místo, abych ho řádně odevzdala. Vyřídila jsem potřebné papíry a následně po té, jsem ho měla jít ještě odhlásit na MÚ. Odevzdat značky. Tak kruté!
Brečela jsem. Byl to bolestný pohled. Nechat ho tam stát kdesi u zdi. Tak potupně. Tolik let jsem ho měla, tak jsem s ním ráda jezdila a teď, teď je konec.
Přišla jsem na MÚ, abych dořešila poslední věci. Pro úředníka, který se mě ujal, to nijak bolestivé nebylo, prostě jen odepíše nějaký další vrak, dám mu značky a on mi orazítkuje kus papíru a tím to pro něj zhasne. Stojím tam a tečou mi slzy. Úředník po mě hodí jedním okem, říká si asi, proč tam stojím a bulím? Smrkám, utírám si slzy, přešlapuju a čekám na to razítko, kterým bude potvrzeno, že je vše uzavřené.
Úředník se ke mně otočí a dává mi papír: ,,Tak tady to máte.“
,,A úmrtní list nedostanu?“ zeptám se.
Chlap na mě vyvalí oči a opakuje: ,,Úmrtní list???“
Potáhnu a přikývnu. Chlap zakroutí hlavou, začne se smát a že prý ne.
Odcházím. Mně do smíchu nebylo. Teď je můj Plecháček někde v plechovém nebíčku.