Nevím jak Vy, ale já mám ráda čokoládu. Mléčnou a s oříškama, hami ňami. Je to prostě ňamka.
A to jsem tak jednou jela na oslavu narozenin, na které jsem byla pozvaná. Jedu vlakem do Brna. Vybrat dárek nebylo těžké, věděla jsem, že kamarádka chce vázu, o které mi řekla a k tomu jsem dokoupila čokoládové kuličky, které byly ještě k tomu plněné oříškama.
Nastoupím do vlaku. Měla jsem asi hodinu a půl čas, než dorazím do Brna.
Od té doby, co jsem nastoupila do vlaku, jsem se snažila myslet na cokoliv jiného, než na obsah tašky, kterou jsem vezla. Na tu zlatou krabičku plnou čokoládových kuliček s oříškama. Ta cesta se vlekla, už jsem si přála být na místě, každá vlaková zastávka byla pro mě utrpením.
Kyjov. Oči mi pořád těkaly na zlatý obal krabičky s kuličkama.
Nemotice. Sliny pomalu stékají na zem.
Nesovice. Fantazie pracuje na plné obrátky, představuju si to pomalé svlékání čokoládové kuličky.
Bučovice. Srdce divoce buší. Pomalu sahám do tašky a prohlížím si balení kuliček. Ne, já to dokážu, nesežeru je!
Slavkov u Brna. Když bych si vzala jen jednu kuličku, bude to moc zlé?
Brno. Ještě před úplným zastavením vlaku otevírám dveře a vyskakuju a klopýtám honem na šalinu, ať jsem na místě co nejdřív.
Dorazím na místo určení, přicházím ke kamarádce, podávám jí ruku a gratuluju, následně jí dávám dárek.
Ona si prohlíží vázu: ,,Jéé, díky, ta váza se mi bude fakt hodit!“
Já na ni netrpělivě: ,,Kašlu ti na vázu, rozdělej tu bonboniéru, už to nemůžu vydržet!“
S velkým smíchem ji rozdělává a já se konečně olizuju, protože jsem uspokojila svoje chuťové pohárky a zahnala tak dlouhé muka, které jsem prožívala ve vlaku. 🙂