Proč jsem v předchozím příspěvku zmiňovala dlouhou chodbu? Protože si ji budu pamatovat asi hodně dlouho.
Jakmile mi oznámila doktorka, že zůstávám, protože porod se může rozběhnout kdykoliv, dostala jsem nápoj s příchutí meruňky. Nebylo to špatné. Bylo to něco, co mělo vyvolat porod. Nejen nápoj, ale i čaj. Dostala jsem několik sáčků čaje. Sestra mi řekla, že na konci chodby je nádoba s teplou vodou a hrníčky a mám si ho jít zalét a pít. Tím tomu pomůžu.
První bolesti jsem už dostala, ale abych tomu pomohla a netrpěla nijak zvlášť dlouho, chtěla jsem udělat všechno, co mi řekli, aby náš prcek byl co nejdřív na světě. Vydala jsem se tedy na chodbu. Musím říct, že ten barel s tou vodou byl na opačném konci té dlouhé chodby, než porodní sály a pokoj, kde jsem byla ubytovaná. Tak jsem se tam tedy dopotácela s bolestmi, které už sílily. Už jsem funěla a kroutila se, když jsem si sedla vedle barelu s vodou. Bolesti přicházely samy i bez pití čaje a kontrakce měly rychlý nástup. Seděla jsem na židli a nebyla jsem si ten čaj už schopná zalét, protože bych se asi opařila.
Kolem mě několikrát prošli zdravotníci, občas se někdo zastavil a ptal se mě, jak mi je. Co mám asi tak říct? Jedna sestra mi ten čaj zalila, ale já jsem nemohla udržet ani ten hrnek. Takže tam sedím vykocená a kroutím se čím dál víc. Pak prochází porodní asistentka, podívá se na mě a říká, že je to všechno v pořádku, že když to tak půjde dál, porodím druhý den ráno. Z té představy se mi udělalo zle, protože bolesti sílily a byly častější. Jenže ona vstala a hned odešla, aniž by mě jakkoliv vyšetřila a já tam zůstala sama.
Najednou celá chodba utichla a nikde nikdo. Nevím, jak rychle čas utíkal a jak dlouho jsem tam byla a kroutila se, ale potřebovala jsem něčí pomoc. Najednou se mi rozsvítil telefon a jediné, co jsem byla schopna třesoucíma se rukama naklepat, bylo ,,OK“. Během asi pěti deseti minut se přede mnou objevil manžel a nevěděl, co dělat, protože jsem už nebyla schopna ani mluvit, ani hledět. Naložil mě na nějakou židli a valil se mnou na opačnou stranu chodby, kde byly porodní sály a zvonil jak zběsilý, aby mu někdo otevřel.
Dveře se otevřely, došla porodní asistentka, když mě viděla, vytřeštila oči a už mě tlačily na sál.
Z pochopitelných důvodů nebudu uvádět detaily a ještě další věci, které se mi tam ještě staly.