Další letní den a já opět na lovu. Čekala jsem na něj na parkoviště, kde jsme byli domluvení. Přijelo auto polepené reklamou, prý firma, pro kterou pracoval nebo ji údajně i vlastnil.
Vystoupil vysoký muž. No, vím, že se nemá dát na první dojem, ale tohle nešlo přehlédnout. Jak jsem psala, bylo léto, teploměr ukazoval hrubě přes třicet stupňů a tento obejda měl upocené maskáčové triko, vytahané šusťákové kraťase, ale nejvíc mě dojaly ty boty – gumové nazouváky s ponožkama vytaženýma do půl lýtek. Ach, moje oči.
Když vystoupil z auta, vyletěl zvláštní upocený odér, který nešel popsat. Zatuchlina, upocenost, co já vím, co ještě k tomu…
Inu, řekla jsem si, že tohle jsou všechno věci, které jdou napravit. Prý, kam půjdeme? Řekla jsem, že o pár ulic dál je restaurace se zahrádkou. Když jsme ušli asi prvních sto metrů, řekl, že takovou dálku nechodí ani se psem na vodítku. Prý s ním projde kolem bytovky a hned jde dom.
Přišli jsme do restaurace, oba si dali limo a tenhleten obejda spustil příběh o své bývalé přítelkyni, že ona byla ta nejlepší, co ho v životě potkalo. Ano, tohle si pamatuju dosti přesně, že přesně těmi slovy to vyjádřil. Celou tu dobu mlel jen o ní. Bylo mi trapně. Hlavou mi létaly různé myšlenky a říkala jsem si, proč mi to všechno vypráví? Jelikož moje trpělivost není nekonečná, nedopila jsem ani limonádu a řekla, že už asi půjdu.
Neprotestoval, pořád povídal o jeho bývalé přítelkyni. Tak jsme tedy došli zpět na parkoviště. Celé sezení včetně cesty k autu zabralo rovných 20minut.
Poděkovala jsem mu, že se přijel a odebírala se k autu.
V autě jsem musela hned volat kamarádce, protože o tenhle zážitek jsem se musela s někým podělit ještě za tepla 🙂