To jsem se tak jednou vypravila se svou ratolestí do tzv. Krabbelgruppe. Jde o sezení, kde se setkávají matky se svými dětmi, které si tam hrají, matky si můžou povídat. Tahle skupinka je pořádána farností kostela.
Tak jsem si říkala, že to zkusím, přece jen tam budou milí lidé. Mýlila jsem se.
Byla to velká místnost, uprostřed stoly, kde seděly čtyři ženy a okolo běhalo asi pět dětí ve věku do tří let. Zaklepala jsem a po otevření dveří jsem se zeptala, zda jsem tu správně a zda-li se můžu přidat. Všechny se na mě podívaly, jen jedna se usmála a odpověděla, že jsem na správném místě a můžeme jít dál.
Jakmile jsem vstoupila do místnosti, našla jsem si místo u konce stolu, kde byla volná židle, moje ratolest se vrhla mezi hračky, které tam byly k dispozici. Sedím, dívám se a pozoruju. Tři ženy seděly v čele stolu, něco tam stříhaly z papíru a neurvale se cpaly koblihama, pečivem, sušenkama a zapíjely to colou, kafem a vodou. Bavily se jen mezi sebou. Naproti mě seděla čtvrtá Němka, která se občas na mě usmála a byla to ona, která mě pokynula, abych si nabídla taky. Stejně tak se zeptala, jak se jmenuji a jak moje dítě. Stejně tak jsem se zeptala i já jí. To byla zatím veškerá konverzace. Jelikož jsem člověk trochu upovídaný a necítila jsem se tam zrovna nejlíp, snažila jsem se tu okolní nepříjemnou atmosféru nevnímat.
Za chvíli vstoupila moje známá, která je z Poslka, a která mi řekla o této skupince. Došla, sedla si ke mně a my dvě jsme si začaly povídat. Bavily jsme se normálně a hezky, když mi už po hodině začalo vadit, že žádná jiná s náma neprohodí ani slovo, tak jsem se zeptala mojí známe:
,,A to je tak tady vždycky, že se s tebou nikdo nebaví?“
Ona: ,,Ano, dycky to tak bylo. Jen tu sedím, moje dítě si hraje a já se na něj dívám. Chodím sem jen kvůli synovi, aby jsme neseděli jen doma. Jinak bych sem nechodila. Nikdo se se mnou nebaví, jen tahle (kývla na protější Němku, která mimochodem poslouchala náš rozhovor). „
Já: ,,Hm, u nás se o takových lidech říká, že jsou studení jak psí čumák.“ Otočila jsem se na zbytek stolu, kde seděly ty tři v čele a dělaly, že tam vlastně vůbec nejsem.
,,Takové přísloví neznám,“ odpoví známá. Ta Němka, co sedí naproti nás se jen usmála.
Pokračovala jsem v tom tichu svým zvučným hlasem: ,,Musím teda říct, že Němci jsou nepříjemní, zatím jsem se nestkala s nikým, kdo by byl přátelský. Teda naši sousedi ano, to jsou výjimky, ti se s náma férově baví.“
Němka naproti nás, co poslouchala náš rozhovor se usměje a odpoví: ,,Vím, co tím myslíš.“
Moje známá na to dodala: ,,Víš, já žiju v Německu už 6let a je to tak, že jakmile Němec pozná, že nejsi rodák, nedá ti šanci. Nebaví se s tebou.“
Zakroutila jsem hlavou a říkám: ,,A tamhlety tři čarodejnice na začátku stolu, to má být co?“
Polka i s Němkou se začaly smát, pokrčily rameny.
Čarodejnice, jak jsem je nazvala, se na mě ani jedna nepodívala a dělaly hrozně důležité, že ony jsou vzduch, který já musím dýchat a já jsem vlastně ta nula.
Přátelé, musím říct, že tenhle zážitek mi hnul žlučí. Co si fakt o sobě myslí? Jsem silně zklamaná. A víte, co jsem k tomu ještě dodala?
,,Ač nerada, tak u slimáků jsou teda příjemnější, než tyhle Němky….“
Je mi z toho smutno….