Publikováno

Za volantem

Nikdy jsem netvrdila a tvrdit o sobě nebudu, že bych byla profi řidič. Nejsem. Vím, že všude jsou řidiči, kteří by udělali líp, kdyby chodili pěšky, jelikož se neumí na silnicích chovat.

Ano, i tady jsou. To, co jsem v Německu zatím viděla, je děs. Asi osmi z deseti řidičů bych sebrala řidičák.

Proč? Například dnes – přijdu k přechodu pro chodce, abych zmáčkla na semaforu tlačítko a přešla s kočárkem bezpečně. Semafor tedy oznámí červenou všem přijíždějícím řidičům a mně se rožne zelený panáček. Ještě omrknu obě strany a vstupuju do silnice.

Z obou stran auta stojí. Červená jim svítí, mně stále zelený panáček. Kočárkem vstupuji na chodník, ale nohama jsem ještě na silnici, když najednou za mnou projede auto. Trhnu sebou a podívám se na zeleného panáčka, který pořád svítí a červená pro auta taky. Prostě auto počkalo, až přejdu a řidič dupl na plyn, jakmile jsem se kočárkem dotkla chodníku. Prostě jel. Kdybych zavrávorala a spadla na záda, budu mít otlačené pneumatiky na tričku. Fakt ohleduplný řidič. 🙁

Dálnice v Německu jsou opravdu propletené skrz celý stát a zatím, co jsme projížděli, jsou velmi udržované a opravdu bez hrbů. Prostě jede se po nich fakt pohodlně. Jenže řidiči jsou ti, co znepříjemňují cestu.

Nejen že ZÁSADNĚ a nijak jinak – jezdí jen v rychlém pruhu, i když jsou pomalejší, než auta v pruhu pravém – tedy ačkoliv by to tak být nemělo, podjíždění je tu docela běžné. Prostě neuhnou do ,,pomalejšího“ pravého pruhu, protože všichni mají dojem, že jedou s větrem o závod, i když se nám několikrát stalo, že v tom ,,rychlém“ pruhu jeli 90 km/h!

Neuvěřitelné. Člověk by tomu nevěřil, kdyby to nezažil. A nejen to. Málo Němců, skutečně málo z nich, používá blinkry. Většinou je mají jen na parádu. Když opouští kruhový objezd – ani obraz ani zvuk, většinou nám nezbývá nic, než jen odezírat ze rtů, kam asi ten Němec pojede, protože blinkry prostě nezapne. Když předjíždějí auta, prostě z ničeho nic vjede před naše auto a předjíždí.

Nezbývá, než být opatrný a hodně dopředu předvídat.


Publikováno

Internacionální posezení matek s dětmi

Jelikož dítko rychle roste, hledala jsem možnost, kam s ním mezi děti. Hřiště navštěvovat v těch vedrech není zrovna dobrý nápad. Jelikož u nás v ČR máme tzv. ,,mateřské centra“, hledala jsem obdobu i tady v Německu.

Pomohla mi i sousedka, která mi taky hledala něco na internetu. Našla. Jmenovalo se to doslova ,,Veřejná mezinárodní setkání pro matky s dětmi“. Tak jsem se tedy informovala emailem, zda přijímají nové matky a těšila se na pondělí.

Pondělí. Těším se. Procházím skříň a aby bylo všem hned jasné, odkud vlastně pocházím, dávám si mé oblíbené triko s nápisem ,,Bohemia Patriot“ na přední i zadní straně. 🙂

Manžel mě veze k uvedené adrese, vystupuji, on se zatím točí autem, aby zase odjel.

Dojdu ke dveřím a zazvoním. Dveře se otevřou a za nimi stojí žena celá zahalená do šátku, jen obličej čouhá. Vcelku zaskočená vysvětluji, že jsem si psala email, že bych se ráda přidala do kolektivu i se svým prckem. Kýve a zve mě dál. Otáčím se a manžel, jelikož viděl, kdo mi otevřel dveře, čeká v nastartovaném autě na pokyn, zda-li má otevírat dveře a já budu do nich skákat nebo má odjet. Naznačím, aby odjel. Zkusit se má vše.

Když jsem vešla dovnitř, tak jsem si pod pojmem ,,internacionální setkání“ představovala mix žen různých národností. Ale připadala jsem si dost nemile a nevítaně, jelikož já byla ta jiná.

Ženy, které seděly u stolu, byly všechny zahalené v šátkách. Jen jedna – Němka – která mi vysvětlovala, že se stará, aby takové ,,setkání u kávy“ bylo vícero. Němka byla fajn, povídala mi různé zážitky.

Nejvíc jsem si povídala s Němkou. Pak jedna v šátku – říkejme jí Svatava – byla celkem milá. Ta se mnou komunikovala, ptala se a usmívala se. Ostatní ženy seděly jak bubáci.

Když jsem se rozhlédla, seděla mezi náma holčina (já ji tipovala 16 let), která podle řeči moc německy neuměla, ale pak z ní vypadlo, že má nejspíš dítě. To mě docela zaskočilo, ale těžko odhadnout věk, když je zahalená.

Svatava se mě ptala, odkud jsem (asi jí to triko napovědělo?). Odpověděla jsem, že z ČR. Ona se na chvilku zamyslela a říká: ,,Není hlavní město Praha?“ Odpovím, že ano, je fajn, že zná i naši republiku. Svatava se usmála a říká, že ona pochází ze Sýrie a její nejlepší kamarádka je z Prahy, že je tam hodně Češek vdaných. No, mě by tam nedostal ani párem volů, říkala jsem si.

Kromě Němky a Svatavy tam žádná jiná nijak nemluvila, protože měly asi pocit, že jsem špion nebo co. Nicméně jsem se tam necítila nijak dobře.

Sice dítko si tam vesele hrálo, bylo očividně spokojené.

Ptala jsem se, jestli je ještě jiná možnost takového posezení, ale prý je to tady docela žalostné. Další dny jsou rozděleny pro větší děti a pokud bych chtěla se svým dítkem navštěvovat v pozdějším věku tyto skupinky, už teď bych se musela nahlásit, aby mi řekli, zda mají volno nebo ne, protože je to beznadějně plné. Může se stát, že bude třeba volno až za rok… Zajímavé, že?

Musím teda říct, zlatá ČR! Ženské, buďte rády, že máte možnost vyjít s dětma někam ven (nepočítám venkovní hřiště) a klábosit někde u kafe nebo v nějakých rodinných/zábavních centrech, kde jsou různé atrakce pro děti – prolézačky, trampolíny atd, protože tady je jen jedno takové centrum (a ještě ne ve městě, ale na dojezd autem), které je mimochodem přes prázdniny zavřené!!!

A co mě ještě zaujalo na těch ženách ze Sýrie? Kromě toho, že mlčely a jedna z nich mě skutečně nemile sjížděla očima, měly nepřéhlédnutelné šperky.

A pokud se někdo z vás ptá, jestli tam půjdu zase, tak odpovídám: Nechte se překvapit 🙂

Publikováno

Mateřská dovolená ve Švýcarsku

Přijde vám, že naše mateřská/rodičovská dovolená je v ČR krátká? Chtěla byste doma zůstat déle s dětmi?

Tak na tohle já reaguji slovy: ,,Buďme rády za to, jak to u nás je, může být hůř.“

A jak to myslím? Zjišťovala jsem nějaké informace, jak je to ve Švýcarsku. Budete se divit, i já kroutila nevěřícně hlavou. Ale je to každého názor, třeba budete souhlasit.

Podle dostupných informací, které jsem zjistila – a sice jsem oslovila pár žen ve Švýcarsku, abych měla co nejaktuálnější informace, ovšem přesné zákonem stanovené informace nemám, mám jen zprostředkované info -je to ve Švýcarsku kruté.

Ženy tam mají 14 týdnů mateřskou. Ano, bavíme se v týdnech. To je nářez, co? Já si to tedy vůbec nedokážu představit, abych své asi tříměsíční dítko pak dala do jeslí a šla do práce. Ano, samozřejmě, pokud to situace vyžaduje, i u nás v ČR se tohle děje. Chápu. Ale trhá mi to srdce. Ovšem nevěšte hlavu, někteří zaměstnavatelé nabízejí AŽ 16 týdnů mateřskou! Takže někde to ,,může být lepší“… záleží na zaměstnavateli.

Jakmile skončí 14 týdnů mateřské, žena nastupuje do práce. Ale co dítě? Jak jsem již zmínila, dává se do jeslí. Ty, které vydělávají více, si můžou zaplatit chůvu. Tedy paní do domácnosti, která se postará o miminko. Ovšem pokud má poblíž babičku, pak je to prima. Když ne, tak tedy buď jesle nebo chůva.

Zajímá vás, kolik stojí jesle? Podle mnou zjištěných informací se cena odvíjí podle společných příjmů. Jeden pár mi uvedl, že platí jesle ve výši (na přepočet) 44 tisíc korun českých.

Takže záleží, kolik si vyděláte peněz, pak i platíte.

A co jsem ještě zjistila? Když byla žena těhotná, tak si připlácela na zdravotním pojištění. Ne všechno je kryto ze tzv. ,,základního“ zdravotního pojištění. Třeba když byla na prohlídce na gynekologii a doktor jí dělal ultrazvuk, musela to hotově zaplatit a zpětně jí to proplatila pojišťovna na základě jejího připojištění.

Co si o tom myslíte vy? Pokud máte na to nějaký názor, nebo informaci, kterou bych mohla případně zveřejnit (aktualizovat článek), napište mi na email, který uvádím na tomto blogu.

*informace se můžou na základě různých kantonů v CH lišit, info mám od lidí, žijících v CH a z internetu

Publikováno

Požár v autě

To si to tak šinu jedním letním dnem ze Zlína od kamarádky, když stojím na semaforu. Můj Plecháček spokojeně vrní, stojím na červenou na semaforu, stažené okýnko (pro mě jediná možnost klimatizace) a frajeřím.

Tu najednou cítím, jako by se něco pálilo. Otáčím se, dívám se do zpětných zrcátek a čichám, odkud ten dým jde. Nikde nic podezřelého, říkám si, odkud to asi jde?

Hledím upřeně na semafor, za mnou řada aut, když už se rozsvítí žlutá na semaforu a já řadím jedničku, abych se rozjela do toho devadesátistupňového kopce kolem stadionu. A v tu chvíli si toho všimnu – vidím, jak se mi kouří z volantu! Normálně z něj jde dým! Oči mi málem vypadnou z důlků, hledím na to jak tele na nové vrata a nestíhám to pobírat. Jenže musím jet, svítí zelená a tak opouštím své stanoviště před semaforem.

Cárek dýmu pořád uniká z volantu, já s bušícím srdcem a unaveným Plecháčkem se snažím zdolat ten kopec kolem stadionu, už přemýšlím nad tím, že si otevřu dveře a jednou nohou se budu odrážet, protože moc se mu do toho kopce nechtělo, plazila jsem se jak had, dokonce jsem i nadzvedávala kabelku a zatahovala pupek, abych ulehčila autu, ale stejně to nepomohlo.

Jediné štěstí bylo, že jsem měla otevřené to okýnko, jinak bych se tam asi tím doutnajícím smradem z volantu udusila. Přemýšlela jsem, co tam vlastně může hořet? A jak daleko dojedu, aniž bych potřebovala volant, kdyby mi třeba upadl? A kolik mi zvládne zabrzdit ruční brzda, když se budu zase řítit z toho kopce dolů?

Naštěstí po asi sedmi minutách jízdy dým ustal. Srdce mi tlouklo, čekala jsem, jaké překvapení přijde nyní.

Nic. Oddechla jsem si a jela jsem dál.

Doma jsem na to ovšem zapomněla, dokud jsem o pár dní později nevyjela na silnice zase. Opět jedu, stažené okýnko a zase ten stejný dým a stejný kouř. To už mě ale polekalo, to jsem si říkala, že bych s tím měla fakt už něco udělat. Úplně jsem totiž na to předtím zapomněla.

U pana doktora jsem to řekla a ten se na to pak podíval, no, prý mi to propálilo airbag – jeden jediný, který můj Plecháček měl. Zkratovaly tam dráty nebo co, přesně si to už nepamatuju.

A co z toho plyne? Zachovat chladnou hlavu a hned se objednat k panu doktorovi přes autíčka 🙂

Publikováno

Dobří lidé v Německu aneb cesta do města

I dobří lidé se najdou 🙂 Nebo čím to asi bylo, že se mi tohle stalo:

Oblekla jsem naše dítko, dala jsem si ho do nosítka a vyrazila do města. Byl slunný den, ale naštěstí žádné tropické teploty. I přesto jsem si dala letní šaty.

Stojím na zastávce městské hromadné dopravy a čekám na bus, který mířil do města. Bus se přiřítí a já vstupuju. Řidič se na mě podíval, podávám mu lístek (dá se koupit jízdenka, kde se jen dopisují do jednotlivých polí jízdy), krátce si mě změří a mávne rukou a říká, že mám jít dál do vozu bez toho, aniž by mi vypsal jedno políčko.

Poděkuji a jdu dál. Milé, říkám si. Dorazím do města, vystoupím a jdu po obchodech. Objevila jsem nějaké hračky, tak jsem něco pro toho našeho drobečka koupila, atd. Poté se vracím na zastávku, že teda je čas jet domů.

Stojím a čekám. Drobek se mi tam vrtí, pozoruje ostatní, svítí mu do očí sluníčko. Už vyhlížím přijíždějící bus, když ke mně přistoupí jedna paní a ptá se, jestli mám jízdenku? Odpovím, že samozřejmě ano. Ona chvilku přemýšlí a říká: ,,A musíte platit jízdné?“ Usměju se a říkám, že ano. Ona nezaváhá a říká: ,,Pojďte hned za mnou, já Vám to zaplatím.“ Byla jsem celkem zaskočená, poděkovala jsem a řekla jsem, že opravdu není třeba, jízdenku mám.

Řítí se autobus, zastavuje a my nastupujeme. Jakmile mi řidič vyplnil políčko na jízdence, otáčím se a posunuju se dál do vozu. Najednou jsem měla pocit, že jsem v divadle – to když se chce člověku čurat, sedí uprostřed řady a když chce na wc, všichni si musí stoupnout, aby prošel. No a tak nějak to vypadalo i v buse. Najednou se začali všichni zvedat a nabízet mi místo k sezení. Poděkovala jsem, že není třeba, za chvíli budu vysedat.

Když jsem vysedla, přemýšlela jsem, čím jsem ty lidi asi zaujala, protože něco takového jsem ještě nezažila.

Když jsem se podívala doma na sebe do zrcadla, možná jsem pochopila: vcelku unavená a uštvaná, již několik nocí nevyspaná, jedno obočí dokreslené, druhé mi drobek rozlíčil prstíkama, když se po mně sápal, vlasy mastné, stažené v copu a šaty z alíka za pár korun.

Ať žije mateřská/rodičovská dovolená! 🙂

PS: buďme rádi, že rodičovskou dovolenou/mateřskou máme, tady v Německu je to podstatně přísnější, než u nás v ČR, ale o tom zase jindy v jiném příspěvku.

Publikováno

20ti minutové rande

Další letní den a já opět na lovu. Čekala jsem na něj na parkoviště, kde jsme byli domluvení. Přijelo auto polepené reklamou, prý firma, pro kterou pracoval nebo ji údajně i vlastnil.

Vystoupil vysoký muž. No, vím, že se nemá dát na první dojem, ale tohle nešlo přehlédnout. Jak jsem psala, bylo léto, teploměr ukazoval hrubě přes třicet stupňů a tento obejda měl upocené maskáčové triko, vytahané šusťákové kraťase, ale nejvíc mě dojaly ty boty – gumové nazouváky s ponožkama vytaženýma do půl lýtek. Ach, moje oči.

Když vystoupil z auta, vyletěl zvláštní upocený odér, který nešel popsat. Zatuchlina, upocenost, co já vím, co ještě k tomu…

Inu, řekla jsem si, že tohle jsou všechno věci, které jdou napravit. Prý, kam půjdeme? Řekla jsem, že o pár ulic dál je restaurace se zahrádkou. Když jsme ušli asi prvních sto metrů, řekl, že takovou dálku nechodí ani se psem na vodítku. Prý s ním projde kolem bytovky a hned jde dom.

Přišli jsme do restaurace, oba si dali limo a tenhleten obejda spustil příběh o své bývalé přítelkyni, že ona byla ta nejlepší, co ho v životě potkalo. Ano, tohle si pamatuju dosti přesně, že přesně těmi slovy to vyjádřil. Celou tu dobu mlel jen o ní. Bylo mi trapně. Hlavou mi létaly různé myšlenky a říkala jsem si, proč mi to všechno vypráví? Jelikož moje trpělivost není nekonečná, nedopila jsem ani limonádu a řekla, že už asi půjdu.

Neprotestoval, pořád povídal o jeho bývalé přítelkyni. Tak jsme tedy došli zpět na parkoviště. Celé sezení včetně cesty k autu zabralo rovných 20minut.

Poděkovala jsem mu, že se přijel a odebírala se k autu.

V autě jsem musela hned volat kamarádce, protože o tenhle zážitek jsem se musela s někým podělit ještě za tepla 🙂

Publikováno

Rande v parku

Když žena randí, snaží se okouzlit hned na první schůzce. I já jsem si dala práci s tím, abych oslnila. Bylo léto, takže krátké barevné šatičky nad kolena, rozpuštěné vlasy, sluneční brýle, vysoké boty.

Měla jsem se potkat s klukem, který byl ode mě asi o 4 roky starší. Měli jsme se potkat u parku. Přijela jsem dřív, zaparkovala svoji našlapanou káru a čekala na tom sluníčku, kdy přijede.

Blíží se auto, zpomaluje a zaparkuje hned vedle mého auta. Vystoupí vysoký kluk, štíhlý, v obličeji sympatický, no žádný Brad Pitt to nebyl, ale dalo se na něj dívat.

Navrhl mi procházku parkem. Souhlasila jsem. Šli jsme tedy do parku a tam jsme se procházeli a povídali si asi víc než hodinu. Pak jsme se rozloučili a že tedy naše procházka je u konce. Tak jo. Asi jsem ho nijak nazaujala, říkala jsem si.

Dojedu dom a asi do hodiny mi přišla zpráva:

,,Můžu se tě na něco zeptat?“ psal.

Odpověděla jsem, že ano.

,,Ty jsi Romka?“ Zněla jeho otázka.

Tak tahle otázka mě naprosto dostala a nevěděla jsem, jestli mám plakat nebo se smát. Jak na něco takového přišel? Brala jsem to sportovně a s úsměvem jsem mu odepsala, že ne. Nevím, jak na něco takového došel. Copak na něj takhle působí každá bruneta s modrýma očima? 🙂 A pokud se ptát, jestli měl brýle, tak ano, měl. 🙂

Víckrát jsme se nepotkali, i když se to pak snažil zamluvit a zval mě na další schůzku.

Dodnes se tomu směji 🙂