Šla jsem koupit budík jako dárek k Vánocům. Zážitek se stal ve Zlíně, kdy v tuto dobu praskaly obchody ve švech a lidé hlava nehlava utráceli všechno co měli, ba dokonce i to, co neměli.
Přijdu do obchodního domu, najdu patřičný obchod a stojím řadu k pultu, kde běhá posílená obsluha prodeje, v tu dobu celkem tři prodejci. Jakmile obslouží jednoho zákazníka, další dva se zařadí do řady za mnou. Kromě drobné elektroniky měli i jinou nabídku.
Konečně přijde řada na mě. Přistoupím k pultu a zazubím se na paní v letech, která toho má asi už plné zuby a zdá se, že se už těší, až jí skončí směna a konečně vyhodí kopyta na stůl a bude mít zasloužený klid po celém dnu. Buď toho paní prodavačka měla opravdu už hodně, nebo byla taková trochu zmatená, nevím, posuďte však sami.
Paní se usměje a ptá se na moje přání. Odpovím, že bych chtěla budík do elektriky. Paní se otočí a nabízí mi budíky, které jsou za ní na poličce. Ukazuji prstem, které dva se mi líbí a tak mi je podává.
Tak fajn, držím je oba v rukách, vidím černý displej, nic víc, no ale fungují vůbec? Tak se nesměle zeptám: ,,Jsou sice hezké, ale fungují? Víte, nejsem místní a nerada bych koupila omylem nějaký špatný kus. Než se pak zase dostanu zpátky do Zlína, bude druhý týden v lednu.“
,,Samozřejmě, že fungují,“ reaguje paní. Prohlédne si mě takovým tím pohledem ,,jak můžu pochybovat“ a dál nic. Hledí na mně.
,,To je dobře,“ špitnu, ale cítím se trapně, tak to tedy zkusím znovu, rozhodnu se. Jenže v tom mě zachrání kolega od paní prodavačky, který slyšel náš rozhovor a můj dotaz a hned pohotově reaguje: ,,Tak zapni ty budíky do zásuvky, ať slečna vidí, že fungují!“
Paní to zapálí a usměje se: ,,Áá, to bych mohla, počkejte, hned Vám je zapnu!“
V tu chvíli popadne budík, ohne se pod pult, slyším nějaké šustění a škobrtání do zásuvky, když v tom vykřikne: ,,Svítí! Svítí!“ A zůstává dál schovaná i s budíkama pod pultem.
Usměju se, zavřu oči a odpovím: ,,To je fajn, že to vidím.“
Kolega paní prodavačky i přes ten šílený frmol a další řadu lidí, kterou obsluhoval, se na mě otočí a sklopí hlavu pod pult a zvyšuje hlas: ,,Prosím tě, ukaž to té slečně, však jsi tu skrčená, vždyť nic nevidí!“
Najednou šustění a paní se zvedne z pod pultu a drží i budík, na kterém mrkají červené čtyři nuly. ,,Vidíte, svítí! Já Vám to říkala.“
,,Ano, je fajn, když se člověk přesvědčí, že všechno funguje, jak má,“ usměju se na paní. Má toho za celý den asi dost.
,,Chcete zapnout i ten druhý budík?“ ptá se mě. Souhlasně přikývnu a paní na pár vteřin zmizí pod pultem a hned na to se zpátky noří na povrch a v ruce zase natáhnutý jiný budík, aby mi ukázala, že taky funguje. Dost ji tato zkušenost rozzářila, vítězně zvolá: ,,Taky svítí!“
Paní byla milá. Jen ten její kolega s ní asi moc trpělivosti neměl. Viděla jsem jen, jak zavrátil oči a otočil se na svoji řadu a začal plnit přání jim.
